Mezi osmi tisíci čerstvých držitelů zbraní bude více než 80 agresivních psychopatů! Psycholog Klimeš vypustil mrazivá slova, jak to chodí při získávání zbrojních pasů

Ve vašem nedávném vystoupení v ČT24 mě zaujalo, když jste prohlásil: „Poruchy osobnosti jsou přitahovány určitými prostředími. Agresivní psychopaty náramně láká držet zbraň. Mezi legálními držiteli zbraně bude větší procento poruch osobnosti než v normální populaci, naprosto zákonitě“. O co své tvrzení opíráte?

Je všeobecně známou věcí, že psychiatrické diagnosy nejsou rovnoměrně rozptýleny v populaci – ani v prostoru, ani čase. I v tom pořadu jsme říkali, že například Alzheimerovu demenci mají převážně staré ženy. Agresivní poruchy osobnosti spíše muži. Dyslexie najdeme převážně mezi dětmi. Dříve převažovaly hysterické konverzní poruchy, dnes jsou to spíše deprese, narcismus a tak dále. Z toho vyplývá, že v psychologii je nulovou hypotézou, že zkoumaná skupina je odlišná od populace. I když statistické programy jsou většinou konstruované tak, že nulová hypotéza předpokládá shodu zkoumaných skupin.

Na čem byste nám to nejlépe ilustroval?

Například když dělám nějakou výpověď o populaci partnerských vztahů na základě svých klientů, tak upozorňuji a rovnou předesílám, jaké můžeme čekat zkreslení oproti populačnímu průměru, zda se bude týkat spíš dlouhodobých či krátkodobých vztahů a podobně, viz kniha Křesťanství, vztahy a sex. Stejně tak pokud by jakýkoli student udělal výzkum na legálních držitelích střelných zbraní a své výsledky by zobecnil na celou populaci, tak mu při obhajobě každá komise řekne, že to je závažná metodologická chyba. Ani legální, ani nelegální držitele střelných zbraní nemůžeme považovat za reprezentativní vzorek populace. Psychologický předpoklad zkrátka je, že držitelé střelných zbraní se liší od populačního průměru.

V jakém směru se tedy držitelé zbraní liší od populačního průměru?

Pro první vhled se v psychologii využívají tzv. triviální tvrzení či hypotézy. Triviální hypotézou například je, že mezi držiteli střelných zbraní bude více mužů než žen. Z toho vyplývá i další triviální tvrzení. Mezi držiteli střelných zbraní je více lidí s poruchami erekce než v normální populaci – opak by byl divný. Stejně tak musíme mezi držiteli zbraní předpokládat větší procento poruch, ve kterých vedou muži. Mezi ně samozřejmě spadají i agresivní psychopatie. Předpokládám, že je čtenáři jedno, jestli ho zastřelí muž nebo žena, proto nás zajímá především, kolik je mezi držiteli zbraní psychopatů bez ohledu na pohlaví.

Psycholog Jeroným Klimeš

V televizi jste ale vycházel z jiného tvrzení: „Agresivní psychopaty náramně láká držet zbraň“. Ověřuje se i takovéto zdánlivě nezpochybnitelné tvrzení?

To je triviální psychologická hypotéza, kterou lehce můžeme ověřit dotazníkem mezi třemi skupinami populace, byť s kontrolovaným poměrem pohlaví. V první zvolené skupině mezi učiteli v mateřských školách předpokládáme menší procento agresivních psychopatů oproti zbytku populace. Ve druhé skupině mezi vězni v nápravných zařízeních bude vyšší procento agresivní psychopatů. Podle nahodilého vzorku populace poznáme, jaké jsou průměrné hodnoty.

Jak byste si v tomto konkrétním případě dotazování respondentů počínali?

Všem položíme otázku: „Jak moc byste chtěli držet střelnou zbraň?“ a k ní pětibodovou škálou od „rozhodně ano“ až po „rozhodně ne“. Takový výzkum by byl ztrátou času, neb zjistíme, že nejvíce touží po zbrani vězni, pak obecná populace a nejméně učitelé či učitelky ve školkách. Ve stejném poměru je i výskyt agresivních poruch osobností – antisociálních, asociálních, anetických psychopatů či sociopatů – nejvíce ve věznici, méně v normální populaci a nejméně mezi učitelkami v mateřských školách, kde pochopitelně očekáváme zvýšený výskyt úplně jiných poruch.

Jestliže je pravdivá věta: „Agresivní psychopaty náramně láká držet zbraň“, pak je pravdivá i věta, že mezi žadateli o zbrojní pas bude více agresivních psychopatů, než je v normální populaci, a to bez ohledu na pohlaví. Pak je jen otázkou účinnosti psychologických posudků, jak jsou schopny detekovat a odfiltrovat nevhodné jedince. Osobně jsem v různých komisích a posuzováním žadatelů – většinou náhradní rodinné péče – strávil hodně času, takže si nedělám sebemenší iluze o (ne)účinnosti tohoto procesu. Každopádně každý diagnostický proces – lékařský, psychiatrický i psychologický – nese větší, či menší procento chybných rozhodnutí.

Jak se ale i přes posudky psychologů dostanou ve zvýšené míře psychopaté mezi držitele zbraní?

Existují dvě chyby při posuzování: Chyba číslo I, které se říká falešně pozitivní posudek či planý poplach. Při té jsme příliš přísní a řekneme, že dotyčný nemůže držet zbraň, i když by to ve skutečnosti nebyl problém. Pak existuje chyba číslo II, kdy jsme příliš benevolentní a dovolíme držet zbraň někomu, kdo ji vůbec nikdy držet neměl. Zdůrazňuji, že chyba číslo II či falešně negativní posudek nevzniká jen kvůli omylům psychologa, ale i díky úplatkům.

	posudek říká, že dotyčný může držet zbraň	posudek říká, že dotyčný by neměl mít zbraň
dotyčný může bez problémů držet zbraň	pravdivě pozitivní	falešně pozitivní (chyba I.) (příliš přísný)
dotyčný by objektivně neměl držet zbraň	falešně negativní (chyba II.) (omyl, uplácení)	pravdivě negativní

Více ZDE

Tedy falešně negativními posudky – včetně uplacených – se mezi legální držitele střelných zbraní dostávají ve zvýšené míře i psychopaté, neboť jich je mezi žadateli více než v běžné populaci či mezi učitelkami mateřských škol.

K tomu je třeba vzít do úvahy, že za poslední rok z důvodu politického rozhodnutí se posudky na držení střelných zbraní velmi uvolnily – přibylo přes osm tisíc držitelů střelných zbraní. To znamená, že dramaticky muselo narůst procento falešně negativních chyb, tedy přílišná benevolence, na úkor falešně pozitivních, tedy přílišné opatrnosti. Takže je zcela legitimní předpokládat, že mezi osmi tisíci novými držiteli bude mnohem více než osmdesát agresivních psychopatů, tedy jedno procento, jak by tak nahrubo odpovídalo hodně umírněnému odhadu procentického zastoupení těchto diagnos v obecné populaci. Obecně je odhad, že v populaci je dohromady kolem šesti procent všech poruch osobnosti, tedy agresivních bude o něco méně.

Takže psychologické testování uchazečů o držení zbraně není tím potřebným sítem, které by to psychopatům znemožnilo?

To neznamená, že psychologické testy jsou úplně k ničemu. Osobně si myslím, že mají účinnost tak okolo 20 až 40 procent. Jsou schopné odfiltrovat opravdu jen ty nejtěžší, do nebe volající případy. I přesto jsou příjemným zlepšením. Každopádně není dobré vzbuzovat falešné iluze, že účinnost psychologické diagnostiky se blíží sto procentům. To ani náhodou.

Co říkají lidé na ten váš výrok? Měl jste nějaké reakce?

Ano, jeden pán mi dokonce napsal: „… v současnosti se kolem mne dle vašeho názoru pohybuje něco přes 200 000 legálně ozbrojených psychopatů, což jak uznáte sám, by se nějak objektivně projevovalo i v mém okolí“.

Nebo otázky stylu: „Chcete snad říci, že jsem psychopat a že bych neměl držet zbrojní pas?“

O žádném jednotlivci se přeci nedá říci, zda je, či není psychopat, jen na základě faktu, zda drží nebo nedrží zbrojní pas. Víte, vždy znovu a znovu mě překvapuje, že lidi nerozumějí procentům. Je jasné, že vyšší procento psychopatů neznamená sto procent a samozřejmě ne každý psychopat se projeví tím, že někoho zabije legálně drženou zbraní.

Naproti tomu na vystřílenou školku nám stačí jeden - slyšíte správně - jeden chybný posudek, nemusím jich mít sto procent. Musíme se bát chyby číslo II – falešně negativních. Falešně pozitivní posudek není až taková tragedie – prostě dotyčný si místo 9mm kanonu koupí flobertku či vzduchovku, na které nepotřebuje zbrojní pas a může střílet na zahradě.

Přesnější statistiky o podílu vrahů se zbrojním pasem oproti vrahům bez zbrojního pasu neznám. Budu rád, když mi je někdo pošle.

Jaký je váš názor na držení zbraní?

V době míru je lepší upřednostňovat chybu číslo I – je lepší být víc opatrný-přísný a snižovat pravděpodobnost, že se zbraně dostanou do rukou psychopatům.

V době války je lepší upřednostňovat chybu číslo II – je lepší mít vyzbrojenou obecnou populaci a spoléhat na domobranu, neboť na naši armádu se spolehnout nemůžeme. Válka jsou tak jako tak hody psychopatů.

Teď jde o úvahu, zda jsme v době míru, či války. Náhlý dramatický nárůst politické benevolence vůči držení zbraní je projevem toho, že politická elita se domnívá, že je třeba vyzbrojit obecný lid, takže podle tohoto chování bychom měli předpokládat, že jsme ve válečném stavu. Já osobně si také myslím, že jsme ve válečném stavu – byla nám vyhlášena válka, ale nejsem zcela přesvědčen, že rozdat osm tisíc kvérů prakticky každému, kdo si o ně řekne, je momentálně správná cesta. V boji proti teroristům nám to nepomůže – moje děti nebudou chodit na diskotéky s pistolí, naši faráři nebudou sloužit mše s koltem vedle kalicha. Zkrátka je nesmysl zásada: „na vánoční trhy jedině s tarasnicí“.

Držet zbraň ještě neznamená umět s ní zacházet. Neměla by se i tímto směrem napřít pozornost našich zákonodárců?

Učil jsem na policejní škole a viděl jsem, jaký je rozdíl mezi výcvikem policistů u nás, kde činí šest až devět měsíců, a v Německu – čtyři roky. To, že někdo získá zbrojní pas, nezaručí, že se zbraní bude umět zacházet v různých stresových situacích. Tedy místo plošného rozdávání zbraní bych uvítal, kdyby se držení zbraní podmínilo nějakým déle trvajícím výcvikem, třeba v armádě či policejních školách. Jinými slovy: „Ano, můžeš být legální držitel zbraně, ale napřed musíš mít základní policejní či vojenský výcvik, abys s ní uměl zacházet“. Jeden rok večerní školy nikoho nezabije.

Vláda rozdává mezi lidi zbraně, protože zájem o armádu je minimální a nikdo neví, jak ho navýšit. To chápu, ale proti terorismu se musíme chránit jinak – zejména tím, že mezi sebe nebudeme pouštět potenciální teroristy, tedy raději být víc opatrný a upřednostňovat chybu číslo I. Promptně je třeba vyhostit každého uprchlíka, který se dopustí trestného činu. Přestat šaškovat s lidskými právy a s bláboly Evropské unie. Dřív se v době míru populace průběžně zbavovala psychopatů tím, že u každého města provozovala šibenici. Dnes je předčasně propouštíme z vězení, kde je do té doby ze státního rozpočtu živíme minimálně za čtyřicet tisíc korun měsíčně. Tyto peníze ale stát nikdy nevydá na naše stárnoucí rodiče či prarodiče třeba s Alzheimerem. Prostě stát si hýčká agresivní psychopaty a na normální občany kašle.