Papaláši, takhle skončíte. I kdyby všechno hořelo. Martin Konvička dští nechuť a dodává: Rusko není žádná spása

7. 3. 2016 18:19

CIVILIZACE A MY Bláznivý projekt evropských papalášů. Eurohujeři to prostě zvorali. Šéf BPI Martin Konvička opět nešetřil ostrými slovy: „I kdyby Evropa hořela, hospodářství zkolabovalo, v okrajových čtvrtích Bruselu kamenovali nezahalené ženy a obyvatelstvo Británie zmíralo hlady, bude se Evropská komise zabývat zákazem kouření nebo kvótami na počty žen.“ V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také doporučuje: „Je důležité, abychom se politicky přiklonili k ostatním zemím rozšířené V4, a nikoli k západoevropským etnomasochistům.“

Papaláši, takhle skončíte. I kdyby všechno hořelo. Martin Konvička dští nechuť a dodává: Rusko není žádná spása
Foto: Hans Štembera
Popisek: Martin Konvička

Hradní zahraničněpolitický expert Hynek Kmoníček tvrdí, že v migrační krizi jde Evropě o existenci. A není sám: I Donald Tusk hovořil o možnosti rozpadu EU coby pravděpodobnějším než kdy jindy. Tak tedy: schengenský prostor, euro a EU jako taková. Čemu z toho hrozí rozpad, rozklad, významné okleštění?

Na otázky tohoto typu vždy odpovídám tak, že záleží, čemu říkáte „rozklad“. Ten totiž už nastal – co jiného je stále nezávislejší politika soudnějších zemí typu Maďarska, Polska či Finska, neschopnost nebo neochota chránit společné hranice v případě Itálie a Řecka nebo – odvrácená strana téže mince – naprosté ignorování unijních procedur, jaké vidíme u německé kancléřky, která bez jakéhokoli „unijního“ mandátu vyjednává ve stylu „o nás bez nás“ s Tureckem? Slyšeli jste v posledních měsících o tom, že EU má jakousi komisařku pro zahraniční věci, která snad má jako jediná mandát za EU taková jednání vést? (Ne že bych si to přál, výměna kancléřky Merkelové za komisařku Mogheriniovou by byl skok z bláta do louže).

Jiná věc je, jak bude rozpad probíhat. Schengen přestal de facto fungovat ve chvíli, kdy první stát prohlásil, že si vnitřní hranice EU začne hlídat sám. Ohledně EU je to složitější. Z doby rozkladu starého Říma, což byla doba analogická té naší, se dochoval velmi zajímavý dokument, zkráceně zvaný Notitia Dignitatum, česky „Seznam úřadů“. Vznikl okolo roku 420 – v době, kdy značnou část Západořímské říše dávno ovládali barbaři, samotné hlavní město bylo vypleněno a vláda s císařem prchli do chráněnější Ravenny. Přesto dokument přesně stanovuje tituly, uniformy, počet podřízených a služné pro úředníky v provinciích, v nichž vláda dávno ztratila jakoukoli kontrolu, nebo vyjmenovává legie, které dávno neexistovaly. Podobně, obávám se, skončí i bláznivý projekt bruselských papalášů. I kdyby Evropa hořela, hospodářství zkolabovalo, v okrajových čtvrtích Bruselu kamenovali nezahalené ženy a obyvatelstvo Británie zmíralo hlady, bude se Evropská komise zabývat zákazem kouření nebo kvótami na počty žen a transgenderů v úřadech a korporacích. Eurohujeři prostě zvorali, co mohli, a nepřiznají si to, dokud nedojde proud v zásuvkách a toner v tiskárnách jejich úřadoven.

Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro jiné požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?

Existence EU, zejména postlisabonské EU, s sebou nese tři hlavní problémy. Prvním je nedemokratičnost rozhodovacích mechanismů (chybí rovnováha moci zákonodárné, výkonné a soudní, složitost procedur dává disproporční sílu byrokratům). Druhým je korupční charakter celé té instituce – všechny ty slavné dotace a platby nejsou nic jiného než přerozdělování cizích peněz podle politických cílů Bruselu a momentálního rozpoložení lobbistů všeho druhu, to vše křiví trh, podvazuje hospodářskou aktivitu a vytváří privilegovanou a zavázanou kastu „čerpačů“, jejíž zájmy nemají nic společného se zájmy jejich zemí a spoluobčanů. Třetím, nejzávažnějším, je islámská  expanze a radikalizace ve „starých zemích“. Ten třetí problém je nejzávažnější, protože i kdyby se EU podařilo demokratizovat a kdyby se podařilo omezit dotačně-korupční toky, vždy zde budou desítky milionů západoevropských mohamedánů – s evropskými pasy a volným pohybem po Unii – jakož i západoevropské společenské prostředí, které prostě odmítá nazývat věci pravými jmény, strká hlavy do písku a nutí k tomu i intelektuály a politiky tzv. nových zemí.

To bezpečnostní riziko nelze podceňovat: Tak jako většinu islámských směnáren a kebabáren u nás neotevírají občané co já vím Turecka, ale Německa a Rakouska, tak je vysoce pravděpodobné, že se až v Praze, Brně nebo Bratislavě stane první islámský atentát, povedou stopy do Mnichova či Vídně, nikoli do Mosulu či Rijádu.

Ve světle toho, co nás nejspíš čeká, jsou obavy o „hospodářské obstání“ legrační. Trochu zapomínáme, že jedním z hospodářsky nejúspěšnějších období v dějinách této země byla 90. léta 20. století, kdy jsme v žádné EU nebyli a EU se nás tak trochu „štítila“. A nešlo jen o hospodářství, v tu dobu se raketově rozvíjely i kultura, školství, věda nebo třeba ochrana přírody. Jistě, se státy EU jsme obchodovali, a to ve velmi otevřeném režimu – ale nikdo z euroskeptiků přece nechce zrušit vzájemný obchod. Představy o „kořisti Ruska“ jsou vyloženě komické. Rusko má dost svých starostí, například bezprecedentní populační propad nebo vylidňování rozsáhlých krajů. V jejich situaci je třeba energii obrátit „dovnitř“, nikoli k expanzi. 

Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Chtějí výstup svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíce?

Brusel by se samozřejmě měl nejvíce obávat koalice Úsvitu s BPI, protože ta bude spolurozhodovat o budoucím směřování Česka, a již německý kancléř Bismarck věděl, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Řečeno vážněji: Obávám se, že ve „starých zemích“ již byl překročen pomyslný bod návratu. „Skeptické“ či patriotické strany sice mnohde patří k nejsilnějším, ale volební taktika „všichni proti rozumu“, jakou jsme viděli v případě nedávných voleb ve Francii, jim efektivně brání dostat se k vládní odpovědnosti. Takže ve výsledku bude dál sílit islámská přítomnost v těch zemích – a slábnout tlaky na integraci. Až pak počty „Novoevropanů“ dosáhnou nějaké kritické hranice, jejíž výši si netroufám odhadnout, tak ti, kteří se dnes tak vehementně spojují proti patriotickým stranám, dílem konvertují a dílem budou odhlaveni.

Předtím ale předpokládám masovou migraci těch Západoevropanů, kteří si smysl pro sebezáchovu, právě do nezasažených středo- a východoevropských zemí. A protože Česká republika má vůči Západu hájitelné hranice a tvoří kompaktní geopolitický celek s Polskem, Maďarskem a Slovenskem, je důležité, abychom se politicky přiklonili k ostatním zemím rozšířené V4, a nikoli k západoevropským etnomasochistům.

Uprchlická krize už trvá skoro rok. K nám zatím uprchlíci nechtějí, někteří analytici ovšem straší, že série uzavírání hranic by to mohla změnit. Slýcháme o nelidském přístupu Čechů, kteří uprchlíky masivně nechtějí. Jak to celé pro náš národ dopadne? Jak obstojíme?

Rád bych zopakoval, že v drtivé většině případů nejde o žádné „uprchlíky“, ale o hidžru – masivní přesídlení islámských bojovníků či kočovníků, jak chcete, s cílem ovládnout nový životní prostor zevnitř, infiltrací a ponížením „nevěřících“. Do Česka zatím nešli, protože tady je nečekají ty luxusní podmínky, které je čekají třeba v Anglii či Německu. Zdaleka nejde jen o dávky, mnohem důležitější budou státní dotace náboženským skupinám, možnost dát děti do náboženských škol a podobně. Zde nám pomáhá, že se díky petiční akci IvČRN v roce 2014 podařilo zabránit tzv. vyšší registraci islámského náboženství – kdyby se to nepodařilo, měli by mohamedáni v naší zemi stejně výhodné podmínky jako ve státech na západ od našich hranic. Možná ještě víc je třeba poděkovat státním úřadům – a teď nemyslím vládu, ale celou mašinerii obyčejných policistů, pracovníků azylových zařízení, sociálních pracovnic, učitelů a podobně. Ti všichni totiž, navzdory sebevražedným postojům Sobotkovy vlády, vedou s islámskou expanzí cosi jako ideovou partyzánskou válku. To jim všem vděčíme za to, že zde připrchlíkům zatím pšenka nekvete – a tak nás obcházejí obloukem. Situace se však může změnit v okamžiku, kdy Německo či Rakousko zavřou své hranice.

V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci ,,plánu B" mohly obsadit části Sýrie. Kde je pravda? A hlavně kde je budoucnost válkou ničené Sýrie?

Kdybych věděl, jak dopadne konflikt v Sýrii, neučil bych na Jihočeské univerzitě, ale zastával bych vysoký post v čínské, ruské, izraelské nebo indické vládě. Mohu jen parafrázovat americko-židovskou antiislamistku Pamelu Gellerovou, že v konfliktu různých stupňů barbarství je třeba stranit tomu méně barbarskému. No a kdokoli je spojencem Saúdské Arábie – coby největšího vývozce globálního džihádu, země porušující všechna představitelná lidská práva – ten  je prostě nepřítel. A je úplně jedno, zda má kancelář v Bílém domě, Ankaře nebo Černínském paláci.

„Náš muž v NATO“, generál Petr Pavel, označil Rusko za větší bezpečnostní hrozbu než Islámský stát. NATO přisouvá vojska k ruskému území, z Pobaltí, z Polska i odjinud slýcháme, že Rusko je i nadále hrozbou pro Evropu. Je tomu tak? Berete vážně odhady tvrdící, že při obsazení Pobaltí by NATO nestihlo reagovat? Či spíše hrozbu „hybridní“ války proti EU spočívající v podpoře stran a politických názorů obecně usilujících o rozpad EU a příklon jejích členských zemí k Rusku?

Jestliže nějaký „muž z NATO“ pokládá Rusko, pravdaže autoritářské, občas netolerantní a militantní, ale pořád vcelku čitelné a civilizované, za větší hrozbu než Islámský stát, tedy entitu dopouštějící se genocidy, obchodu s otroky a záměrného ničení historických památek, pak je ten „muž z NATO“ vinen schvalováním válečných zločinů ze strany Islámského státu. A patří před polní soud.

Co se týče toho ostatního – celé to hraní na vojáčky proti Rusku je normální reakce zvířete zahnaného do kouta, které – z neschopnosti bránit se skutečné hrozbě – vrčí a poštěkává na falešný cíl. NATO by zajisté nebylo schopné reagovat ani na obsazení Pobaltí Ruskem, ani na výsadek ruských mariňáků na řece Potomac ve Washingtonu D.C. Ono se totiž ví, že prohnilé a nefunkční instituce nejsou schopné reagovat vůbec na nic. Ale znovu opakuji: Proč by to Rus dělal? Proč by riskoval svou pověst, vnitřní stabilitu a životy svých lidí kvůli „boji“ s něčím, za co hovoří popletové typu generála Pavla?

Rus proti EU vůbec nemusí vést „hybridní válku“, ani nemusí nikoho podporovat. Evropané, zoufalí ze šílených postojů svých vlád a elit, se k Rusku přiklánějí bez toho všeho. Ne že bych z toho byl nadšen, Rusko totiž neznamená žádnou spásu. Spasit se musíme sami. 

Situace Ruska jako takového může působit zneklidňujícím způsobem díky problémům s cenou ropy, která podráží ruské hospodářství. Lidé sice Putinovi věří, nicméně... Ani Rus nemusí vydržet všechno. Máme se bát rozpadu Ruska? Vnitřních konfliktů? Příchodu někoho ještě více vyhraněného vůči Západu? Obnovení konfliktu na Ukrajině nebo začátku jiné války za účelem vybuzení vlastenectví a zakrytí vnitřních problémů? Jaké faktory v „ruské“ problematice jsou běžně opomíjeny?

Rus možná nevydrží všechno, ale historie i dnešní zkušenost nás učí, že vydrží mnohem více, než si kdokoli z nás dokáže představit. To platí zejména tehdy, když je hrdý na svoji zemi – a to on dnes, tváří v tvář šílenství „západních vůdců“, hrdý je.

Pokud jsou vůči Rusku opomíjeny nějaké „faktory“, je to především absence vzdělání západních „rusobijců“. Když sleduji všechny ty naše Gabaly, Štětiny nebo Langšládlové, nemohu se ubránit dojmu, že kdyby věnovali pár večerů četbě Tolstého Vojny a míru nebo celkem kterýchkoli pamětí německých vojáků prošlých východní frontou, neplácali by ty nesmysly, které plácají. Zvlášť mě to překvapuje u Štětiny. Ten Ruskem podobně jako já cestoval. Ví, co je to za zemi. Musí vědět, že v těch rozlohách se spolehlivě ztratí jakákoli armáda, i to, že ruská mentalita funguje jako pružina – můžete na ni tlačit, můžete po ní dupat, ale čím více to činíte, tím spolehlivěji vám to vrátí.

Pak je tu ještě jeden faktor – ruský islám, vysoká porodnost ruského islámského obyvatelstva, nepominutelný vliv islamisty Kadyrova na prezidenta Putina. To vše jsou hodně vážné otázky, které mohou civilizačním směřováním Ruska ještě hodně zamíchat. I proto však je záhodno, aby se krachující Západ do ruských věcí nepletl – je totiž skoro jisté, že by napáchal více škod než užitku.



 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Hřebíček do rakve. Vývoj postupuje. Obeznámený expert předkládá vývoj v Německu a Rakousku, kde budou volby

4:42 Hřebíček do rakve. Vývoj postupuje. Obeznámený expert předkládá vývoj v Německu a Rakousku, kde budou volby

ROZHOVOR K nedělním zemským volbám v Meklenbursku – Předním Pomořansku se dostaví řada chronických n…