Probíhá jednání poslanců na téma hospodaření České televize v letech 2016 a 2017 – jsou zde výtky, že neexistuje adekvátní kontrola, kam peníze z koncesionářských poplatků přesně plynou (ročně je to sedm miliard korun). A nejde jen o hospodaření, ale také o objektivitu veřejnoprávního média a dodržování Etického kodexu ČT. Reálně proto hrozí, že neschválením některého ze dvou klíčových dokumentů může Sněmovna současnou radu ČT odvolat. Zlí jazykové tvrdí, že Andrej Babiš by si pak do Rady ČT jmenoval „své lidi“, čímž by došlo k jakémusi znárodnění veřejnoprávního média zdánlivě legální cestou a z ČT by se pak podle slov Tomia Okamury z SPD mohla stát státní, příspěvková organizace... jak to vnímá David Prachař? Máte z toho vývoje obavy?
Samozřejmě obavy mám, ale to se netýká jen situace okolo České televize, to se týká celého hnutí ANO. Ono na tom na první pohled vlastně nic tak špatného není.
V demokratické společnosti je poměrně jednoduché vysvětlit a obhájit podobné případy a počínání třeba svobodným podnikáním. Názorně vidíme, že ekonomika prorůstá i do té kulturní scény a mnoha dalších. Taková je realita dnešní doby.
Dáváte to za vinu hnutí ANO a současné vládní garnituře?
Tak upřímně řečeno, Andrej Babiš ve mně nevzbuzuje právě velkou důvěru, rozhodně ne takovou, abych ho chtěl mít za premiéra. Spíše mi nahání hrůzu tím, že má tolik voličů...
Ale když to řeknu ve zkratce a zcela bez obalu: tak dnes žijeme ve finanční totalitě typu 70. let.
Nesrovnáváme teď tak trochu nesrovnatelné?
Ne, já hned vysvětlím. Já mám spíš na mysli tu analogii toho, co někteří z nás zažili v tom roce 1970, 1971, 1972 atd., kdy se utahovaly ty šrouby a ta situace ve společnosti se stejně jako dnes pomalu, ale jistě zhoršovala. Pochopitelně je to nesrovnatelné z mnoha důvodů. Ale stejně tak jako tehdy se ty věci dějí pomalu a nenápadně. Nejvíce mě asi děsí, že přijdeme o to, čemu se říká právní stát, protože počínání soudů v kauzách pana premiéra je přinejmenším podivné.
V posledních dnech se toho hodně namluvilo o zesnulém Karlu Gottovi, jeho životě, jeho talentu, píli a gentlemanské povaze, ale také jeho účasti na nechvalně známé Antichartě a tiché podpoře komunistického režimu, což je mu stále z mnoha míst vyčítáno. Jak na to nahlíží David Prachař?
Tak já musím říct, že všechno, co jsem o Karlu Gottovi četl, bylo většinou to pozitivní, to až teď registruju nějaké dozvuky a stále ještě trvající šum okolo toho, ale ve finále je to věc, kterou si musí každý vyřešit sám v sobě.
Prostě měl jsem ho rád, nebo neměl jsem ho rád. A reálný výsledek byl, jak víme, takový, že tisíce lidí stály frontu, aby mohly na Gottově pohřbu uctít jeho památku. A zkoumat neustále, jestli ten Karel byl s nimi a nakolik, nebo byl proti nim. To je umění a umění je věc vkusu, vždyť ten Karel byl zpěvák. Nebyl to žádný politik…
Fotogalerie: - Mše za Karla Gotta
Ale co třeba ta nešťastná Anticharta...
Ale jistě, no tak to bylo nějakým způsobem spojeno s tou dobou. Kdo ji prožil, tak ví, o čem mluvím. A protože ten Karel byl bohužel pro něj na výsluní, na svém uměleckém vrcholu, byl nejvíc exponovaný, uznávaný, zkrátka byl nejviditelnější, tak na něj zase byla použita kritéria a měřítka toho nejvyššího kalibru a vyvíjen daleko větší tlak.
Ale jestli má někdo něco proti Gottovi, tak je to naprosto v pořádku, to je věc plurality názorů v demokratické společnosti.
Chystáme se na výročí 30 let od pádu komunistického režimu. Vzpomenete si, kde jste tehdy byl, když to – jak se říká – „prasklo“?
Tak na to si vzpomínám velice dobře. Byl jsem v divadle a měli jsme představení, a když jsem vyšel z toho divadla, tak za mnou přiběhl Ondra Pavelka a řekl mi, co se vlastně stalo a co se děje. A od té chvíle už jsme byli na mnoha místech typu Činoherního klubu.
Takže to si samozřejmě pamatuju. Tehdy ty ideály byly natolik živé, že ta energie byla úžasná. Nemuseli jsme ani jeden druhému nic sdělovat, v tu chvíli pro nás prostě komunisti (přestože byli ještě stále u moci) jednoduše neexistovali.
Davide, v kontextu toho, co jste mi řekl o hrozbě nové totality a o všech svých obavách a pocitech, myslíte si, že je 17. listopadu co slavit?
No, víte. My jsme takový národ, který teprve když je něco kulatého, tak si na to vzpomene. A já si myslím, že bychom si to měli uvědomovat stále – neříkám to slavit –, ale mít stále na paměti, o co tu tehdy vlastně šlo a kam jsme se teda za ta léta posunuli.
Samozřejmě že v ekonomické sféře je ten posun zřejmý a neoddiskutovatelný, protože jsme velmi úspěšná země. Ale ekonomika opravdu není všechno.
A to duchovno v této zemi se bohužel nerozvíjí zdaleka tak rychle a dynamicky jako ta ekonomika. A to nám chybí a chybět bude. Chybí nám pocit sebejistoty, že jsme země, která skutečně má světu co říct.
Namísto toho my si tady jen tak pobrekáváme nad tím, že nás vedou lidi, kteří nejsou zrovna ti nejlepší, i když jsme si je zvolili.
Ale co my sami? Kde je nějaká hrdost na tuto zemi a kde jsou nějaké ideály?
To nejsou nějaké abstraktní pojmy, když tady mluvím o duchovní úrovni. To je spojeno s praktickými věcmi – třeba s platy učitelů, s penězi, které směřují do kultury atd.
My už jsme o tom spolu letos hovořili, že tu chybí jakási přidaná hodnota, že vše jako by bylo omezeno pouze pojmy má dáti – dal. A že prachy, prachy a prachy jsou zkrátka jedinou modlou, jediným cílem a přímo mantrou dnešní společnosti…
Ano, přesně tak to je, ale to není mantra jenom naší společnosti, ale celé Evropy.
Podívejte se na Evropskou unii, která oficiálně vznikla na základě nějaké ekonomické dohody. Ale hned pod tu ekonomickou čáru se dalo životní prostředí, kultura, cestování a podobně. Ale ta původní prvotní mantra byla ekonomická. A to zůstalo a taky zůstane i do budoucna.
On je to totiž mimo jiné taky jediný způsob, jak vůbec můžeme ovlivňovat zahraniční politiku.
Když se podíváte na současnou situaci v Sýrii, kterou se prostě Turecko rozhodlo bombardovat, tak se najednou obnaží ta naprostá bezmocnost a bezradnost EU, která stejně jako třeba i OSN nemá žádnou skutečnou váhu, není držitelem a nositelem žádného poselství, a tím pádem nemá ani žádnou autoritu.
Nejsme prostě absolutně schopni ani v rámci NATO, kterého se ten problém absence autority také týká, s tím cokoliv udělat.
Takže to skončí jak? No, maximálně řekneme, že tam nebudeme vyvážet zbraně, že tam neotevřeme automobilku, že Američani srovnají se zemí vlastní základnu.
Ale vůbec se nepočítá s tím, že jsou tu ještě nějaké jiné možnosti, protože v tomto nám známém světě jsou na prvním a pak taky na druhém a na třetím místě jenom peníze a nic jiného než peníze!
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
