Senátní kandidát Škrabal: Je zapotřebí zeštíhlit, ne-li sloučit zdravotní pojišťovny

Do politiky jsem vstoupil po úspěchu v komunálních volbách v roce 2014, při kterých jste jako nezávislý kandidát na společné kandidátce KDU-ČSL a hnutí ZVUK 12 získal jeden z nejvyšších počtů preferenčních hlasů. Nyní ale jdete do souboje jako nezávislý za hnutí STAN. Proč ta změna?

Koalice KDU-ČSL a hnutí ZVUK se dohodla, že do letošních voleb do Krajského zastupitelstva a volby v senátním obvodu 76 půjde každá se svou nezávislou kandidátkou. V té souvislosti bylo naše hnutí ZVUK 12 osloveno hnutím Starostové a nezávislí, které projevilo zájem o spolupráci. Po vyjednávání byla podepsána smlouva o spolupráci mezi těmito politickými uskupeními. Proto naše kandidáty – celkem jedenáct najdete právě na kandidátce hnutí STAN – Starostové a nezávislí. V senátních volbách jsem byl hnutím STAN navržen jako nezávislý kandidát v senátním obvodu 76.

Jak budete chtít své dosavadní zkušenosti využít v celostátní politice?

Lékař je z podstaty svého povolání člověkem, který musí každodenně rozhodovat o osudu svého pacienta, mnohdy ze vteřiny na vteřinu. A hlavně nese za svá rozhodnutí jednoznačnou odpovědnost, a to v tak citlivé oblasti, jakou je právě zdraví člověka. Lékař musí problémy řešit, ne jen o nich mluvit. A to je, myslím, něco, co je vhodné do řešení politický otázek zavést. Ne zbrklá rozhodnutí, ale s plným uvážením a hlavně s plnou odpovědností.

Předpokládám, že sociální oblasti a zdravotnictví byste se chtěl věnovat i nadále. Jaké systémové změny české zdravotnictví potřebuje?

Problémy krajských nemocnic jsou podobné problémům celého našeho zdravotnictví. To poskytuje zdravotní péči na špičkové, minimálně západoevropské úrovni za české ceny. Podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – OeCD Česká republika vydá 7,5 % HDP na zdravotnictví, zatímco země OeCD 9,5 % v průměru. Takže je vidět, že jde o podfinancování zdravotnictví, jelikož ceny vstupů (energie, léky, přístroje…) jsou v evropských průměrných cenách. Zatím se řeší na úkor mezd, neříkám jen lékařů, ale všech lidí, kteří pracují ve zdravotnictví. Ale jak je v poslední době vidět, mladí absolventi škol už do našich nemocnic nemíří. Proč taky? Vždyť obrazně řečeno, proč začínat v Kolíně u Prahy, když můžu začínat v Kolíně nad Rýnem za nesrovnatelných mzdových, ale i pracovních podmínek. A slibovaných 10 % navýšení platů nic neřeší. Navíc nevím, jakým mechanismem nařídí vláda soukromým firmám toto učinit.

Abych to shrnul, řešení jsou pouze dvě: buď „přisypat“ peněz, nebo omezit péči.

Dále jedna zdravotní pojišťovna má s různými nemocnicemi různé smlouvy na proplácení stejné zdravotní péče. Jinými slovy stejný výkon, například operace zánětu slepého střeva, je různě proplácen v jednotlivých nemocnicích. Zde by se mělo provést sjednocení, zavést pořádek. Nebude se to však líbit všem.

Ve vztahu zdravotní pojišťovna a poskytovatel zdravotní péče jednoznačně pojišťovna dominuje a určuje množství konzumované zdravotní péče bez jakékoliv odpovědnosti ke svým pojištěncům, našim pacientům. Proto taky čekací seznamy na některé druhy operací, v mém případě ortopeda jsou to implantace totálních náhrad kyčlí a kolenních kloubů. Znám nemocnice, kde čekací doba dosahuje až dvou let. Nyní máme na trhu cca osm zdravotních pojišťoven, které poskytují prakticky stejnou službu. Řešení vidím minimálně v zeštíhlení, když ne ve sloučení zdravotních pojišťoven. Opět půjde o legislativně obtížný úkol – jsou to soukromé firmy.

Další problém ve zdravotnictví, o kterém se moc nemluví, je vymizení tzv. vertikálního členění zdravotnických ústavů – nemocnic. Mnohé krajské nemocnice jsou krajskými jen podle názvu.

Bývalé okresní nemocnice poskytují první kontakt s nemocnými a mnohdy se u složitějších případů či komplikací nemají kam obrátit. Neexistuje povinnost převzít medicínsky složitého pacienta tzv. vyššími pracovišti. A důvodem neochoty jsou opět finance, neboť jde vždy o finančně náročné postupy a úkony.

Samostatnou kapitolou je vyvádění peněz ze zdravotnictví sofistikovanými způsoby.

Zde vidím řešení v přísné kontrole zřizovateli jednotlivých nemocnic, případně NKÚ.

Chudoba je i v naší vyspělé zemi vážným problémem, který se tak či onak dotýká statisíců českých občanů. Mnoho dalších, zejména důchodců, matek samoživitelek i dokonce samotných dětí, se nachází jen těsně na samotné hranici chudoby. Situace se v posledních letech zhoršuje i v tom smyslu, že problém chudoby se čím dál víc dotýká takzvaných pracujících chudých. Kde jsou podle vás příčiny chudoby a jak s ní bojovat?

Podle metodiky EU v České republice žije téměř desetina obyvatel v chudobě. To znamená, že příjmy zhruba 1,02 milionu lidí nedosahují 60 % středního (mediánu) příjmu. Pro jednotlivce to byl loni příjem cca 10 220 korun a pro rodinu se dvěma menšími dětmi 21 461 korun, jak udává Český statistický úřad. Nárůst počtu chudých lidí v České republice obecně souvisí s nástupem tržní ekonomiky provázeným zvyšováním nezaměstnanosti a současně ztenčující se sociální pomoci ze strany státu. Podle organizace Charita ČR je jeden z největších problémů chudých v Česku předluženost. Většina z těchto dalších dluhů vyplývá z nevýhodných spotřebitelských smluv, z prodlení platby nájemného a poplatků zdravotního pojištění.

Bojovat s chudobou lze jen inteligentní podporou zaměstnanosti ze strany státu, a tím vytvářením nových pracovních míst a současně nezaměstnaným zajistit sociální podporu kryjící základní potřeby. Dalším opatřením je odstranění diskriminace pracovního trhu, zejména těch, kteří si přejí pracovat na zkrácený úvazek, propuštěných z výkonu trestu, osob nad padesát let, dlouhodobě nezaměstnaných, rodičů samoživitelů – především matek, etnických menšin, čerstvých absolventů.

Jak byste celkově hodnotil sociální politiku státu? Kde jsou podle vás její největší nedostatky?

Já si myslím, že zvláště v této době, kdy máme jeden z největších přebytků státního rozpočtu, podle srpnových čísel nezaměstnanost klesla na 5,3 procenta v naší zemi, už nepracují jen ti, kteří pracovat nechtějí. Podle odborných odhadů se to týká asi 80 procent z necelých 400 tisíc, kteří jsou evidováni jako nezaměstnaní. Žijí ze sociálních dávek a v podstatě se vysmívají pracujícím. A vůbec není složitý klíč, jak odfiltrovat těch 20 % potřebných, lidí se zdravotním postižením, matek samoživitelek apod. Úřady práce mají přesnou statistiku těch, kteří opakovaně odmítli nabízenou práci. V Poslanecké sněmovně je teď ve druhém čtení návrh zákona, který lidem – odmítačům nabízené práce přizná jen takzvané existenční minimum, což je 2 200 korun měsíčně. Tím je donutíme pracovat.

S jakými regionálními tématy chcete oslovit voliče na Kroměřížsku?

Tak nejprve základní fakta o senátu a jeho kompetencích. Senát Parlamentu České republiky je horní komorou Parlamentu České republiky. Senát projednává návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Návrh zákona z Poslanecké sněmovny může schválit, zamítnout, vrátit s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny, vyjádřit vůli se návrhem nezabývat – tímto usnesením je návrh zákona přijat, nevyjádřit se – pokud se senát do 30 dnů k návrhu zákona nevyjádří, je zákon přijat.

Senát Parlamentu ČR má a opakovaně využívá právo zákonodárné iniciativy, tj. může Poslanecké sněmovně podávat vlastní návrhy zákonů.

Jak jsem uvedl, senátor zvolený za obvod nemůže jednoduše přivést finance k řešení konkrétních problémů svého okrsku, ale má určitě možnosti a niance, jak i z postu senátora ovlivnit dění v regionu. O co se přesto budu snažit, je protlačit dokončení dálniční sítě okolo Kroměříže. Jde o dálnici D1 končící za Kroměříží sjezdem u Říkovic, D49 končí u Hulína a D55 v Otrokovicích.

Dokončení D1 propojí konečně Říkovice – Přerov, potažmo Zlínský, Olomoucký a Moravskoslezský kraj. Další sliby si voličům nedovolím nabídnout (zaměstnanost, školství, vzdělávání, kultura apod.) Na velká hesla a nesmyslné sliby v souvislosti se senátem jsou specialisté především kandidáti velkých politických stran. Já figuruji jako nezávislý kandidát na společné kandidátce Hnutí ZVUK 12 a Starostů a nezávislých a můj program je velmi jednoduchý a srozumitelný: Selský rozum s hlubokou znalostí daného problému.

Ve společnosti převažuje negativní názor na přijímání uprchlíků. Jaký názor na odmítání či přijímání imigrantů a řešení uprchlické krize zastáváte vy sám?

Pořád jsem přesvědčen o tom, že povinností našich zemí je zaprvé zajistit hranice Schengenu, případné uprchlíky na hranicích lustrovat, prověřovat a prověřovat, zda jde o skutečné politické migranty, kteří prchají před válkou a skutečně trpí, nebo jde o tzv. ekonomické migranty, pro které jsme tranzitní zemí za vysokými sociálními dávkami do Německa.

A řešení? Jeden krok k tzv. evropskému řešení uprchlické krize již byl učiněn na summitu v Bratislavě v září, kde západní státy EU i Evropská komise přestaly trvat na kvótách pro uprchlíky. Jde o to, že východní státy EU se vzdaly finančních prostředků z eurofondu ve prospěch zemí, které nesou největší zátěž migrační vlny. Peníze se získají škrty o téměř 24 % ve Fondu soudržnosti, který je určen chudším státům EU (15 zemí). Tyto peníze budou převedeny do fondu na zvládání migrace. Konkrétně pro Česko to znamená v příštím roce ztrátu necelých šesti miliard korun. To je cena a mravní kompromis za nepřijetí téměř 1 600 uprchlíků.

Prezident Miloš Zeman získává stále větší podporu široké veřejnosti za svůj postoj k uprchlické krizi a hájení národních zájmů. Jak byste hodnotil vystupování prezidenta vy sám?

Pan prezident Miloš Zeman je populární a současně kontroverzní hlava státu. Nedá se mu upřít píle, s jakou projíždí všechny kraje a jaký má přehled o problémech konkrétních krajů. Jak sám tvrdí, za poslední tři roky je všechny projel třikrát a nyní chystá čtvrtou spanilou jízdu kraji. Den před krajskými volbami navštíví náš Zlínský kraj, svou návštěvu nazývá apolitickou, a že tím žádnou stranu nepodpoří. Vzhledem k tomu, že jedna ze stran kandidujících v Zlínském kraji ještě donedávna nesla jeho jméno, je to výrok pozoruhodný.