Zeman populisticky tlachá. Svými výroky jde proti demokratickému režimu, sdělil nám iniciátor akce „Červená karta do okna“

Jste rovněž novinář-publicista (Novinyceske.cz). Když jsme se bavili neformálně, uvedl jste něco v tom smyslu, že na jedné straně jsou tu média vlastněná podnikateli typu Andreje Babiše, u nichž se neočekává nestrannost, není špatné je kritizovat, jejich vlastníky subjektivně hodnotit, a i morálně odsoudit v roli „publicisty-soudce“. Na druhou stranu ani absolutní liberálnost a odmítání cenzury, což je cesta například ParlamentníchListů.cz, není úplně vaše gusto. Jak to je?

Na začátek bych rád uvedl, že se za novináře nepovažuji. Mám jen občas nutkání vykřičet do „světa“ nějaký svůj názor. K vaší otázce: Kdo od novin vlastněných českými oligarchy očekává nestrannost? Rozhodně ne jejich čtenáři. Kritizovat a ukazovat na konkrétních případech, jak probíhá mediální manipulace, je samozřejmě správně a zcela na místě. A nebavíme se zde pouze o médiích Andreje Babiše. Mám velmi silné podezření, že zde existuje nepsaná dohoda mezi klíčovými hráči na trhu. Sami vlastníci médií rádi říkají, že drží atomové kufříky. Média nekoupili za účelem zisku. Koupili je za tím účelem, aby noviny psaly „pravdu“ – tu jejich pravdu.

Navíc zde probíhá něco velice nebezpečného – mohu mít výhrady k tomu, že Bakala nebo Křetínský vlastní média. Nicméně tito pánové zatím nejsou v politice, na rozdíl od Andreje Babiše. Ten porušuje zcela základní principy fungování demokracie – dělbu moci a její kontrolu. Ukažte mi jediného politika na západ od nás, který by si tohle dovolil.

ParlamentniListy.cz jsou pro mě jedním ze symbolů doby. Symbolem toho, jak je v česku vnímána demokracie. Všichni známe naše práva. Právo říkat, co chceme, právo na svůj názor, na vyjadřování se. Málokdo ale zná také povinnosti a pravidla, která k demokracii rovněž patří. Co je v pořádku na zveřejňování prokazatelných lží? Kde je zodpovědnost ke čtenáři? Kde jsou základní pravidla žurnalistiky? A vůbec nemluvím o cenzuře témat nebo jiných názorů. Problém je v tom, že jednotlivé nepravdy nejsou následně nějakým komentátorem podrobeny kritickému myšlení, polemice. Nepracuje se s nimi, a tak zůstávají před čtenářem nerozkryty. A jak všichni víme, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Asi je těžké najít správnou hranici, vybalancovat svobodu slova a nedostat se k cenzuře, která je už malým krokem pryč od demokratického smýšlení. Říká se, že „svoboda slova končí tam, kde začíná trestný čin“… Ale kde začíná cenzura?

Ano, hranice je opravdu tenká. Rozhodně by měla zaznívat kritika stávajícího systému. Já sám si přeji, abychom měli kritiky všech vad a omylů. Ta kritika ale nesmí přerůstat k vytváření demagogie. Kritika má vést k poučení, k nápravě.

Nemáte strach, že se stanete cenzorem v tom negativním významu slova a významu, který známe z minulosti, kdy kdosi samozvaný určuje, co bude dobré, a co ne?

Strach, že bych se stal cenzorem, opravdu nemám. Do ničeho takového se nepasuji, a ani si nedokáži představit, jak bych se jím vůbec mohl stát. Snažím se jen lidem okolo sebe vysvětlovat, že je potřeba, aby byla dodržována základní pravidla. Vysvětlovat, že demokracie ani papír nesnesou naprosto vše.

Jak si tedy hlídáte tuto hranici – jak se perete s tím, kde končí objektivita, kde je střet zájmů, jak zachovat mantinely objektivního zpravodajství versus subjektivní publicistiky?

Onu hranici mezi objektivním zpravodajstvím a subjektivní publicistikou řeším tak, aby čtenář pochopil, jaký typ článku čte. Samozřejmě, že komentář k nějaké události bude subjektivní. To ani jinak být nemůže. Pokud ale kritizuji – zejména Andreje Babiše, snažím se držet především faktů, čísel. Popsat, co jsem vyhledal, dodat čtenářům zdroje a podobně. Když se mě teď zeptáte třeba na EET – jsem všemi deseti proti tomuto nápadu, neshledávám na něm nic dobrého. Ale byl jsem teď v Chorvatsku – podívat se, jak s tím zápasí tamní malí podnikatelé, a je pravdou, že jsem nenašel jediný obchod, kde by EET neměli.

Věříte či nevěříte v apolitičnost novináře? Asi bychom museli rozlišit publicistu a zpravodaje – jejich role, poslání a cíle jsou rozdílné, a tedy i odpověď by mohla být rozdílná…

Musí být novinář apolitický? Dovolím si srovnání se zahraničím. V Anglii, například, je všeobecně známé, že jedny noviny jsou spíše levicově zaměřené, druhé zase pravicově. Tedy mohou svým čtenářům prezentovat zcela odlišné návrhy řešení a pohledy na jedno a totéž téma. Stejně tak je to i ve většině dalších zemí v Evropě. Na tom není nic špatného. Je to přiznané, je to veřejně známé. V Česku je ten problém, že zde je to skryté. Noviny a portály se zde schovávají za závoj neutrality. Lžou svým vlastním čtenářům.

To, čeho by se měl novinář držet, je odstup a určitý nadhled. Poslední dobou mi připadá, že se na tyto vlastnosti zapomíná. Jen se podívejme, co vytvářejí takzvaná seriózní média za hysterii ohledně témat jako je imigrace nebo třeba nedávný průjezd konvoje NATO naším územím. A nanejvýš pokrytecké mi připadá, když se tím podaří vyvolat ve společnosti určitou míru hysterie, a pak komentátoři těch samých novin píší o občanech jako extremistech, rasistech, xenofobech a podobně. Vezměme si například průjezd vojsk NATO – přijde pan Vyvadil (aktuálně nikým nevolený občan), prohlásí, že bude blokovat průjezd spojenců a od té doby média 3 týdny nedělala nic jiného, než že vytvářela jeden velký umělý příběh, vytvářela dojem, jako by ČR byla názorově rozdělena 50:50. Na konci tohoto příběhu se jasně ukázalo, jaký ten poměr názorů ve společnosti byl. A teď k objektivitě a vyváženosti: Je správně, že pan Vyvadil mohl veřejně prezentovat svůj názor? Ano, samozřejmě. Je správné, že v médiích byla stanoviska odpůrců a podporovatelů v poměru 50:50? Nebylo. Společnost takto názorově rozdělena nebyla. Potom je ale na místě otázka: Mám to tedy brát tak, že i když příznivci pana Vyvadila byli v daleko menším počtu, tak se média s tímto názorem ztotožňovala? Nebo to tedy bylo skutečně jen o vytváření senzace?

Jeden z cílů zpravodajství je i funkce dokumentární. Z tohoto důvodu je potřeba zaznamenat i akce, mítinky, projevy, s nimiž se třeba neztotožníme – také je potřeba vědět, „co na nás chystá nepřítel“, umožnit konfrontaci, ukázat lidem pravou tvář a upevnit v nich názor, že „toto ne“. Že zpravodajství – podání informace – pak potřebuje nějakou analýzu, komentář, odsouzení toho, co je za hranicí zákona a morálky, to jistě… Mimochodem co jste říkal na kauzu WikiLeaks u nás, dokonce fízlování médií – otřásla vámi nebo se ani nedivíte? Co by mělo následovat?

Když se člověk oprostí od závažnosti tématu, je úsměvné, že Rusko – ve kterém prokazatelně probíhá cenzura, poskytuje azyl a ochranu novináři před Amerikou, o které slýcháme jako o vzoru demokracie. No, chtěl bych vidět, co by se stalo, pokud by ten člověk vynášel informace z Ruska do světa. Ale teď vážně. Špehování, ať už novinářů, občanů nebo vrcholných představitelů jiných států a zvláště spojenců, mnou velice otřáslo. Vstupovat takovýmto způsobem do soukromí bez jakéhokoli důvodu musí být označeno za zcela nepřijatelné. Divím se, že tento skandál nemá žádnou významnější dohru. V demokracii může být takto zásadní zásah do soukromí proveden pouze z rozhodnutí soudu. Cokoli jiného je špatně.

Je to například téma pro platformu „Svobodu médiím“, jejímž jste také členem?

Platforma Svobodu médiím vznikla ze dvou důvodů. V první řadě jde o nezávislost veřejnoprávních médií na politických stranách. Rady těchto institucí by neměly být podle nás jmenovány na základě politických dohod a voleb v Parlamentu. Model, který navrhujeme, vychází z německého vzoru. Nejedná se tedy o žádný v praxi nevyzkoušený model. Zaznamenávám i kritiku našeho počínání. Ta se většinou odvíjí od názoru, že v zastupitelské demokracii mají o takových záležitostech rozhodovat politici, kteří jediní získali mandát ve volbách k zastupování občanů. Rozumím podstatě té kritiky a chápu ji. Ten názor ale nesdílím, a to z důvodu, že zejména veřejnoprávní média by měla, mimo jiné, plnit funkci kontroly politiků, měla by podávat objektivní zpravodajství a neměla by být ovlivňována tím, kdo právě sedí v Parlamentu. Jsem toho názoru, že je skutečně potřeba, aby média byla od politiky alespoň částečně oddělena.

Je to uzavřená platforma? Například novinářům „od Babiše“?

Platforma je otevřena diskusi, nejsme uzavřeným spolkem. Tedy, pokud má někdo odlišný návrh, ať s ním přijde. Druhým bodem platformy je zabránit propojení mediální a politické moci. Zde jsme se oklikou dostali na začátek našeho rozhovoru. V demokracii nesmí být možné, aby politik vlastnil média! To se neděje nikde na západ od nás. Nevidím důvod, proč bychom takovou situaci měli tolerovat u nás. Nejen nyní, ale ani do budoucna. Oba důvody vzniku platformy beru jako velmi vážné a potřebné, proto jsem se rozhodl ji podpořit.

Jaké konkrétní kroky k dosažení cíle se dějí?

Teď se má situace tak, že se diskutují návrhy na potřebné změny v zákonech a hledá se jak podpora politická, tak podpora dalších subjektů. Více informací naleznou čtenáři na webu platformy.

Mimochodem, tohle by podle některých mělo být rolí Syndikátu novinářů – že vznikají nové platformy, je možná trochu důkazem, že ji neplní…. K médiím má řekněme dost ambivalentní vztah prezident Zeman, jehož jste velkým kritikem a jistě i v tomto konkrétním případě padnou slova o morálce. Zeman před masou lidí často tuto profesi znevažuje. Jak to vnímáte? Proč to dělá? Lze generalizovat?

Proč pan prezident dělá některé věci, které dělá, já vědět nemohu. To je spíš otázka na něj. Jeho činy mohu jen hodnotit. Miloš Zeman je pro mě druhým symbolem této doby. Vnímám jej jako symbol úpadku politické kultury. Neakceptuje média, jako jednu z podstatných složek demokracie. Pohrdá jimi a pohrdá většinou lidí v nich pracujících. Přitom si můžeme všimnout, co používá ve své kritice: opakovaně generalizuje, opakovaně dehonestuje, opakovaně se snaží udělat z novinářů nepříčetné, nevzdělané osoby, které by se měly pohybovat na okraji veřejného zájmu. Přitom ale vůbec nekritizuje a nepoukazuje na to, kdo jsou vlastníci těch médií, co mají za sebou, že je na místě obava o objektivitu novin, když je vlastní ministr financí a podobně.

Proč to neudělá? Čekal bych, že právě díky jeho věčným výpadům vůči médiím, bude stát v první bojové linii a bude mít ty nejpádnější argumenty proti počínání Andreje Babiše. Politik, a zejména prezident, má být vzorem pro občany. Má být tím, kdo bude ostatní inspirovat, nemá vybízet ke generalizacím, má mít nějakou morálku, slušné chování. Místo toho od pana prezidenta slyším jen populistická řešení, nevhodnou mluvu, chování nehodné prezidenta. Jako by mu poradci zapomenuli sdělit, že je v nejreprezentativnější funkci, kterou může občan vykonávat. Je hlavou státu. A to nehovořím o tom, jaké názory a návrhy řešení prosazuje. Dokud ale nebudeme my jako občané vyžadovat tyto základy po našich politicích, nikam se neposuneme. Naopak budeme neustále snižovat nároky a požadavky na volené představitele, budeme sledovat opilé politiky předsedající sněmovně a jejich kolegy, kteří je ještě obhajují. Nechápu, je to absurdní.

Připomeňme, že vaše jméno se objevilo loni na podzim mimo jiné v souvislosti s protizemanovskými akcemi, tedy akcí „Červená karta do okna“. Máte pocit, že jste dosáhl toho, o co vám šlo? Nyní po více než půl roce jistě lze bilancovat, stala se řada dalších věcí…

Akce namířené proti Zemanovi rozhodně svůj účel splnily. Hlavním důvodem Červených karet bylo ukázat nejen občanům v ČR, ale také všem v zahraničí, že je zde nemalá část obyvatelstva, která nesouhlasí s názory prezidenta, že Zemanův názor není názorem všech občanů. To se dle ohlasů, které jsem zaznamenal, podařilo. Sekundárním výsledkem pak bylo probuzení určité skupiny obyvatelstva a zapojení se do veřejného dění. Vnímal jsem to tak, že se dlouhodobě věnovali veřejným tématům zejména lidé okolo bývalé charty, disentu a podobně. Listopadem se věci trochu změnily. Začali se zapojovat do té doby veřejnosti neznámí lidé, které zajímá, kde a jak žijeme.

„Svrhnout“ hlavu státu se nepodařilo, mnozí jeho sympatizanti jej podpoří v opakované kandidatuře… Hodláte ještě nějak dál prosazovat, co jste loni začali, nebo nastal příliv řady jiných závažných problémů, které mají větší prioritu než je tato?

Svrhnout prezidenta republiky není a nemůže být úkolem pro žádnou iniciativu. Není možné vyvolat referendum za odstoupení prezidenta, není samozřejmě možné provádět násilné převraty. Občan má jedinou možnost, vytvořit petici a nasbírat 10 000 podpisů, aby senát projednal, zda se prezident svým chováním nedopustil aktu velezrady. Je to velice drsné obvinění, ale skutečně nemá občan žádnou jinou legální možnost. Úloha spolků a iniciativ je taktéž dána. Aktivně mohou vyjíždět do krajů, diskutovat s občany, vysvětlovat. Pokračovat se samozřejmě musí. Jen je pravda, že těch výzev je před námi v současnosti více.

Před pár dny se objevila informace, že islamofobní český prezident Zeman patří mezi prioritní problémy 57 států islámského světa. Je v tom nějaké plus, nebo je to dost velké minus pro naši zemi…? Senátor Veleba na to například reagoval, že je vidět, že je v zahraničí Zeman brán vážně…

Populistická tlachání jsou vždy problémem; a tím vážnějším, čím vyšší je pozice toho, komu jdou z úst. Pan prezident svými výroky prosazuje principy kolektivní viny. To je smýšlení demokrata? Samozřejmě, že je brán prezident vážně, vždyť je prezidentem republiky a vrchním velitelem ozbrojených sil ČR. Tedy jedné ze zemí, jež je členem EU a NATO! Tyto a podobné výroky pana prezidenta jsou ale skutečně jen honěním bodů. Pokud by to bylo myšleno vážně, pak bychom se měli bát. Jelikož využívání principů kolektivní viny jde proti ústavě ČR a demokratickému režimu.

Jakub Pitron je 29letý pražský podnikatel, publikuje na NovinyCeske.cz, je členem platformy Svobodu médiím, inicioval jednu z protizemanovských akcí Červená karta do oken, organizoval akci Hi FRIENDS, na Facebooku spravuje veřejnou skupinu Občanská společnost, která má přes 600 členů. Pracoval pro společnosti jako Hypermedia, Seznam.cz, GE Money Bank, nyní reklamní agentura Great Business.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.