Například podle sociálně-demokratického stínového ministra práce a sociálních věcí Romana Sklenáka přichází kromě daňových úlev v úvahu využití peněz fondů EU. Hovoří o tom, že v letech 2014 až 2020 by na aktivní politiky zaměstnanosti mělo být vyčleněno přes 530 miliard korun, z toho část by mohla být směřována právě na podporu částečných úvazků. (V této souvislosti bych ráda upozornila na skutečnost, že 530 miliard korun je jejich celkový očekávaný  objem v letech 2014 - 2020, rozhodně by neměly být určeny výhradně na politiku zaměstnanosti, jak se v článku uvádí – nevím, zda nedopatřením redakce, či pana Sklenáka.)

 

Kombinování opatření typu daňových úlev a dotací osobně nepovažuji za příliš šťastné. Navíc mám velké pochybnosti o tom, zda právě v tomto případě jde o vhodné využití (nejen evropských, ale jakýchkoliv) dotací. Prostředky, které stát jako dotace rozděluje, totiž musí nejdřív odněkud získat – z kapes svých občanů. Všichni víme, že proces výběru daní a přidělování dotací je komplikovaný a přináší hned pro několik subjektů značnou administrativní zátěž.

 

Přimlouvala bych se proto zato, aby podpora zkrácených pracovních úvazků byla řešena prostřednictvím úlev na daních či odvodech. Nabízí se třeba snížení částky, kterou jsou zaměstnavatelé povinni odvádět na zdravotním pojištění. Už tím by byli zaměstnavatelé k zaměstnávání maminek výrazněji motivováni… Jistě, existují různá „ale“, nicméně věřím, že při troše dobré vůle se podaří najít schůdné řešení. Je zcela zjevné, že ho maminky potřebují – a to co nejdříve.