SLEDUJEME téma Romové
Psali jsme: Romové chtějí vlastní politickou stranu
Vlastní strana? Budou se hádat
„Já se obávám, že ta strana, pokud vznikne, nebude mít dlouhého trvání. Tady už byly podobné pokusy na počátku devadesátých let a Romové, možná ne všichni, mají tu nepěknou vlastnost, že místo toho, aby byli společně schopni hájit své zájmy, tak se rozhádají mezi sebou," reagoval pro ParlamentníListy.cz Jan Keller.
Narážel tak na skutečnost, že krátce po Sametové revoluci vznikla Romská občanská iniciativa, která měla dokonce několik poslanců. Dnes je nicméně toto uskupení v insolvenčním řízení.
Nevraživost uvnitř etnika podle Kellera patrně odsuzuje záměr založit politickou stranu předem k nezdaru. „Já znám dokonce Romy, kteří pomáhali ostatním Romům a sklidili za to z jejich strany jenom velký nevděk. V romském etniku je hodně skupinek, které jedou proti sobě, podráží si nohy, a které se budou chtít zviditelnit na úkor druhých. To je, myslím si, dost velký problém," konstatoval sociolog.
Dále čtěte:
Profesor Keller: Mlátit lidi, Kalousku. Vy jste ale křesťan
Romské i jiné děti pryč ze zvláštních škol. Základky zděšeny
Znám romské intelektuály, ti druzí jím nadávají
Navíc Keller si není jistý, zda patřičně vzdělaná, intelektuální část Romů, na jedné straně dělá vše proto, aby svému etniku pomohla a na druhou stranu, že etnikum jako celek o podobnou aktivitu stojí.
„Některé z té intelektuální části Romů znám, ale nedokážu říci, zda vyčerpali všechny své možnosti. Nicméně platí to, co jsem řekl ke vzniku politické strany. Zase si myslím, že oni nemají takovou podporu od Romů jako celku, kterou by si zasloužili. Znám naopak případy, když některý Rom vystupuje a chce hájit zájmy těch ostatních, tak oni mu začnou nadávat, že za tím určitě něco je a že se chce na jejich úkor třeba obohatit. Myslím si, že pokud chtějí v té situaci obstát, tak více solidarity by jim neuškodilo," míní v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Keller.
SLEDUJEME téma Šluknovsko
Trestejte, ale nejdřív jim nabídněte práci
Podle něj je zarážející, kolik lidí u nás bere peníze za to, že jsou poradci v romské otázce. „Podle mě dostávají peníze za něco, co řešení nemá. Například Džamila Stehlíková řekla, že vláda má geniální plán. Ale já na něm nic geniálního nevidím. Jestli se má ta otázka vyřešit, tak Romové musí dostat příležitost pracovat. Ne ale za deset korun na hodinu na nějaké takzvaně veřejné prospěšné práci," konstatoval sociolog.
„A teprve, když takovou příležitost nevyužijí, pak se dá uvažovat, jaké sankce z hlediska práva proti nim podniknout. Tady to ale spíše vypadá, že Neromové chtějí brát spravedlnost do svých rukou. Přitom kdyby oni byli v situaci Romů, kdy je žádná firma nezaměstná, tak by se chovali možná ještě hůře, než ti Romové," myslí si Jan Keller.
Nechtěli mi půjčit "ještěrku"
On sám za socialismu s partou Romů pracoval. „Já jsem v osmdesátých letech pracoval s doktorátem manuálně jako dělník v textilní továrně. Pracoval jsem jako jediný Nerom v četě a ti lidé pracovali v dopoledních a odpoledních směnách. Trošku jim zazlívám, že ti Romové mi nechtěli půjčovat vysokozdvižný vozík. Říkali, že jsem doktor a že bych to mohl polámat," podotkl se smíchem Keller.
Práci s nimi v partě ale označil za naprosto bezproblémovou. „Oni vydělávali více než já, protože já jsem tam nastoupil jako čerstvý absolvent vysoké školy, zatímco oni tam byli roky. A tak, když jsme se na nějaké oslavy skládali na rybízové víno, tak já jsem nemusel platit, protože oni říkali: Doktor málo vydělá," popsal mentalitu Romů sociolog.
Ovšem dnes už je podle něj situace diametrálně jiná. „Dnes jsou Romové v situaci, že je žádná firma nezaměstná, protože je pro každou firmu výhodnější, netvrdím že to tak dělá každá firma, ale ten princip tu je, že je výhodnější zaměstnávat dělníky z Ukrajiny, neplatit za ně daně, sociálku a zdravotní, než zaměstnávat Romy," konstatoval Jan Keller.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ondřej Vaněk
