Bezbřehý lidskoprávní aktivismus a islám. Dvě cizorodé a pro Evropu nesmírně nebezpečné ideologie, varuje spisovatel Vondruška. Může nás to prý zničit

2. 10. 2016 13:37

HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA VONDRUŠKY V Evropě se dnes střetává několik ideologií. Dokud mezi sebou zápasily jen ty původní, evropské, bylo to celkem idylické, protože na to jsou evropské národy zvyklé po staletí. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška upozorňuje, že problém nastal ve chvíli, kdy se do tohoto kadlubu vmísily dvě cizorodé a nesmírně nebezpečné ideologie. Tou první je bezbřehý lidskoprávní aktivismus a tou druhou islám. Pořád je ale dost těch, co nepřiznají, že představa o multikulturalismu je samozřejmě utopie.

Bezbřehý lidskoprávní aktivismus a islám. Dvě cizorodé a pro Evropu nesmírně nebezpečné ideologie, varuje spisovatel Vondruška. Může nás to prý zničit
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška

Žádnou stavbu nemůžete postavit, aniž byste měli solidní základy. S civilizací je to stejné. Co člověk, to jiné názory, představy, touhy, nectnosti, skryté myšlenky a hříšné touhy. Z tak různorodého materiálu se obtížně buduje pevná stavba, jakou by měla být fungující společnost. Právě proto je třeba mít pevné pojivo, což v případě lidského konání představuje soubor hodnot, které více, či méně ctí všichni, a které tvoří neviditelné hranice pro jejich myšlení a konání.

Společný hodnotový základ můžeme nazvat slovem ideologie. Milí čtenáři, oprostěte se prosím od jeho nedávného komunistického přívlastku! Slovo ideologie je prastarého původu a je odvozeno ze starořeckého označení myšlenky či představy. Nejde tedy o nic hanebného, je to přirozená veličina lidského vývoje a duchovního světa.

Rozmanitých ideologií je mnoho, ale velice zjednodušeně je lze rozdělit na náboženské a civilní. Oběma je však společné jedno – iracionální víra v jakési abstraktní, neuchopitelné dobro, ve smysl života a řád světa.

Poznávám, abych opovrhoval těmi, kdo se mnou nesouhlasí

Aby se komunisti zbavili podezření, že jejich ideologie je ve své podstatě postavena na iracionální víře jako náboženství, vytvořili vědecký komunismus, který dával iluzi, že jde o učení vědecké, tedy nezpochybnitelně správné. Stejně tak postavila kdysi církev na roveň vědy vnímání evangelií. Už filosof Pierre Abelard na počátku 12. století pronesl slavný výrok: „Poznávám, abych věřil.“ Totéž dělají současné evropské vládnoucí elity, které iniciovaly vznik vědeckého oboru o lidských právech, genderu a evropanství. Pojetí je však ještě dogmatičtější, než středověký výklad evangelií, protože jeho smysl by se dal označit výrokem: „Poznávám, abych nepochyboval a opovrhoval těmi, kdo se mnou nesouhlasí.“

Nemíním se pouštět do složité polemiky o hranici vědeckých důkazů a víry při výkladu pojmů tak obtížně uchopitelných, jako je demokracie, sociální solidarita, lidská práva či evropské hodnoty. Podle mne je to náboženství, jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že nenabízí spasení po smrti, ale už tady, na zemi.

Jde mi o něco jiného. Ideologie má vždycky své klady a zápory, záleží na tom, jakými způsoby se uplatňuje a jak slouží lidem (či jak je omezuje). V dějinách evropských národů fungovala vždycky jedna ideologie, která lid spojovala. Pokud se začala šířit jiná, vedlo to obvykle k válkám, revolucím a krveprolití. Násilí provázelo v Evropě šíření křesťanství, protestantismu, občanských svobod, sociální rovnosti, třídní spravedlnosti a samozřejmě i myšlenku ateismu a demokracie.

Současný střet ideologií může být tragédií pro tradiční evropskou populaci

Dvě různé ideologie mohou žít vedle sebe dlouhodobě jen těžko. Krátkodobě samozřejmě ano, což je dáno konkrétní mocenskou realitou, protože v určité době není ani jedna tak silná, aby tu druhou zničila. Proto spolu na čas koexistují (jako třeba v renesančních Čechách katolicismus a utrakvismus, nebo v letech 1945 až 1948 komunismus a liberální demokracie). Jenže ideologií se vždycky zmocní lidé, kteří mají vladařské ambice, a ti nosí ve svých genech touhu po expanzi, po zničení nepřátel. Pokud tyhle vlastnosti nemají, nebo nejsou dostatečně draví a obratní, padnou. Ti agresivní naopak prosadí vítězství své ideologie.

Vždycky v minulosti, pokud došlo ke střetu ideologií, doprovázely ho otřesy, nejistota, pokles životní úrovně a často i osobní tragédie, kdy se lidem hroutil jejich životní smysl, jejich odvěká víra, jejich představa o spravedlnosti a řádu. Nedělejme si iluze, že pokřtění Evropy nebylo tragédií pro pohany, že vítězství utrakvismu bylo požehnáním pro české katolíky, že vítězství komunismu neznamenalo tragédii pro stoupence buržoazních vrstev. Nedělejme si ani iluze, že současný střet ideologií v Evropě nemůže být tragédií pro značnou část tradiční evropské populace.

Proč hovořím o střetu ideologií? Pokud by si někdo nezasvěcený pročetl výstupy z jednání Evropské komise a ze summitů nejvyšších evropských politiků, a následně si svůj pocit ověřil pohledem na televizní zpravodajství, měl by pocit, že vše je v nejlepším pořádku, všichni si notují, všichni jsou na jedné lodi. Ale tenhle pocit by měl i před třiceti lety, pokud by se podíval na jednání ÚV KSČ, před pěti sty lety, pokud by sledoval zasedání sněmu zemí Koruny české či před tisíci lety během návštěvy církevního koncilu.

Nebezpečný je jak islám, tak bezbřehý lidskoprávní aktivismus

Pokud si politici a média notují, neznamená to, že je všechno v pořádku. Pro realitu světa je mnohem důležitější, co cítí běžný člověk, čeho se bojí, co ho trápí, co mu mocní berou, a zda se s vládci alespoň do určité míry ztotožňuje, protože má pocit, že ho chrání. Je to dost složitý vztah, který se rozhodně nedá matematicky vyjádřit, ale objektivně existuje a v určitých chvílích mění dějiny. Tak tomu bylo vždycky. Žádná ideologie a žádný vládce nemá své jisté na věčné časy.

Dnešní Evropa je kadlub, v němž se střetává hned několik ideologií. Dokud mezi sebou zápasily jen ty původní, evropské, bylo to celkem idylické, protože na to jsou evropské národy zvyklé po staletí. Jenže problém nastal ve chvíli, kdy se do tohoto kadlubu vmísily dvě cizorodé a nesmírně nebezpečné ideologie. Tou první je bezbřehý lidskoprávní aktivismus a tou druhou islám. Představa o multikulturalismu, tedy že si budou v tom kadlubu vedle sebe hovět a budou ruku v ruce budovat šťastný zítřek, je samozřejmě utopie. Dneska to už vědí skoro všichni, jen s tím rozdílem, že to někteří nechtějí nahlas přiznat.

Bylo nemyslitelné, aby představitelé církve myli nohy muslimům

Je třeba se podívat pravdě do očí, Evropa vlastně neví, co chce. Nebo lépe řečeno, každý chce něco jiného. Nepředkládám politologickou analýzu, jen pár poznámek k dnešní realitě. Malou inventuru současných ideologií, které se v našem evropském kadlubu mísí, musíme rozhodně začít křesťanstvím. Po dvě tisíciletí ovlivňovalo více či méně myšlení, morálku a hodnotový systém celých generací Evropanů. Pod kůží ho máme všichni, i my ateisté. Étos křesťanského milosrdenství a sociální rozměr původního Kristova poselství jsou municí současného neomarxismu, ale také rozmanitých aktivistických hnutí a sociálně orientovaných politických programů. Křesťansky uvažují v reálném životě i evropští občané, kteří nejsou praktikujícími věřícími, protože křesťanství je ideologie, která má kromě stránky náboženské i rovinu morální a hodnotovou.

Je smutným paradoxem dneška, že ten, kdo by měl křesťanství hájit nejurputněji, tedy katolická církev, jedná pro mne mnohdy nečitelně. Současný papež pojímá do své církevní kompetence celý svět, tedy i ty, kteří neuznávají Kristův odkaz a nectí evangelia. Vezměte si jako zjednodušující symbol akt mytí nohou. To mělo ve středověku jasný odkaz – všichni věřící jsou si rovni a vysocí preláti se nemají povyšovat nad malomocné, chudobné a hříšné. Ale vždycky šlo o křesťany. Bylo nemyslitelné, aby představitelé církve myli nohy kacířům, pohanům, muslimům. Dnes se to však děje. Je to stejně pomýlené, jako kdyby komunisti myli nohy bohatým kapitalistům. Neujasněnost církevních postojů je obrazem evropské krize, která stále více (a ke své škodě) opouští křesťanské tradice.

Základní nemocí současné demokracie je, že menšiny rozhodují o většině

Další velkou evropskou ideologií dneška je demokracie. O její podobě a slabinách toho bylo napsáno a řečeno hodně. To, co bylo původně živou vodou společenského pokroku, je dnes amorfní amébou, pod jejíž rozbředlé tvary se vejde všechno. Za základní nemoc současné demokracie považuji fakt, že menšiny rozhodují o většině. Většina má ustupovat ve jménu pomýlených dogmat a vzdávat se svých hodnot jen proto, aby „svá práva“ měly i nejobskurnější minority. Současná demokracie se vzdálila lidem a snad nejlépe ji vystihuje známý výrok Winstona Churchilla: „Demokracie začíná oblečením saka a odchodem k volbám a končí vhozením lístku do urny.“

Vychází v polovině října, ale už teď můžete objednat se slevou 20 % ZDE

Esencí demokratické deviace jsou proměny Evropské unie. Původně skutečně demokratické společenství se transformovalo v císařství, které bez ohledu na požadavky a potřeby jednotlivých národů diktuje své nápady, mnohdy značně pošetilé a nekompetentní. Národy už nemají právo říci, co chtějí, ale musí se podrobovat diktátu Bruselu, v němž se usadila vrstva novodobé privilegované šlechty. Ideologií Bruselu a jeho nohsledů se stalo evropanství. Jde o společenskou koncepci, v níž národy nemají smysl, ale jediným tolerovatelným uskupením je masa lidí, kteří žijí v Evropě podle příkazů Bruselu, jsou to lidé poslušní, pokud možno nemyslící, kteří platí daně a konzumují jen to, co se vládcům hodí. Evropanství je skutečně nečitelnou amébou, která nemá s realitou vývoje nic společného (za celá tisíciletí se nikdy nepodařilo nahradit smysl národů něčím jiným, pokud nepočítáme proletářský internacionalismus).

Hrozí náboženství postavené na lidských právech i ekologický aktivismus

Třetí velkou tradiční ideologií je marxismus, který se dnes transformoval do podoby neomarxismu. Na rozdíl od toho původního přestal halasně propagovat třídní boj, ale nahradil ho dogmatem sociální solidarity. To je ovšem ve své podstatě totéž. Původní učení hlásalo, že je třeba v rámci třídního boje kapitalistům majetek vzít, protože být bohatým je hanebnost. Současné socialistické strany jdou na to chytřeji. Nechme kapitalistům majetek, ale naložme jim na bedra tolik povinností vůči pracujícím a státu, že jim toho mnoho nezbude. A protože je hanebné být bohatým, zatížíme to málo, co zůstane, různými daněmi, aby mohl socialistický stát peníze rozdělit chudým.

Je ideologickým paradoxem, že se dnes socialističtěji chovají mnohé tradiční země západní Evropy než země, které svrhly komunismus teprve nedávno. Možná proto jsme realističtější, protože jsme si éru tzv. rovnosti užili dost a dost. To ovšem neznamená, že i u nás nebují jako houby po dešti socialistické nápady, jak dál v duchu Jánošíka peníze bohatým brát a chudým dávat.

Netradiční, novou, ale o to nebezpečnější ideologií současnosti je náboženství postavené na lidských právech. Do stejné kategorie patří také ekologický aktivismus. Každý jistě souhlasí, že lidé mají mít ve společnosti svá práva. Jenže jaká to jsou? Ale hlavně, aby společnost fungovala, musí mít lidé nejen práva, ale také povinnosti. A ty dva úhly pohledu musí být v souladu. Dnes dáváme práva, ale odpovědnost nevyžadujeme.

Jednostranný pohled několika aktivistů nelze prosazovat navzdory realitě

Navíc je třeba respektovat, že společnost by měla hájit především ta práva, která jsou tradiční, a pokud přijme nová, pak by je měla integrálně začlenit do stávajícího systému. Nemohou však stát proti němu, nemohou zcela ignorovat práva tradiční. To je velká bolest dneška, že vnucujeme své představy o lidských právech společnostem mimo Evropu, které vidí svět jinak. Vůbec naši koncepci lidských práv nechtějí a mnozí proti ní bojují, a my je za to demokraticky bombardujeme. Lidská práva musí pomáhat chodu společnosti, pokud ho však narušují, snižují bezpečnost lidí, rozvracejí rodinu a neúměrně mění vztahy lidí, pak jsou neakceptovatelná, protože nelze jednostranný pohled několika aktivistů prosazovat navzdory realitě. Stejně tak je chybné prosazovat lidská či jiná práva na úkor ekonomiky, vynakládat na ně enormní částky (které pak chybějí jinde). Není pravda, že lidská práva jsou takovou hodnotou, že se vyplatí gigantické investice (ty peníze stejně schlamstnou ti, kteří jsou na tomhle náboženství přisáti, je to byznys jako cokoli jiného).

Evropský kadlub nabízel do nedávné doby sice horoucí, někdy hůře stravitelnou, ale přece jen akceptovatelnou kaši. Jenže tohle vše změnila invaze, která k nám směřuje z rozmanitých zemí Asie a Afriky. Islám není ve srovnání s katolickým a protestantským náboženstvím bezzubou vírou. Je to náboženství mladší a v mnoha ohledech tedy agresívnější, než je současné křesťanství. A chová se často stejně, jako se chovala katolická církev ve středověku. Ne všichni muslimové jsou takoví, samozřejmě, ale pár radikálních imámů dokáže věřící strhnout, stejně jako to dokázalo ve středověku pár fanatických kazatelů.

Islám je mocný a chce diktovat, jak mají lidé žít, věřící i nevěřící

Náboženství, pokud lpí na svých teologických dogmatech, nemůže fungovat v prostředí sekulárního státu. Katolická církev lpěla na svých dogmatech až do konce 18. století. Pak byla z veřejného prostoru vytlačena a od té doby prochází krizí své identity. Islám takovou krizí neprochází. Je mocný stejně, jako byla katolická církev ve středověku, chce diktovat vládcům, co mají dělat a jak mají lidé žít, věřící i nevěřící. Islám se chová s vizí mesiášství, podle níž je třeba (výhledově) celý svět obrátit na Mohammedovu víru.

Evropa nemá svou pevnou ideologii a už léta se hádá, v co věřit a jak žít. Do tohoto rozhádaného prostředí vtrhl islám a odhalil naši základní slabost, která nás může zničit. V dějinách totiž zanikají civilizace nikoli proto, že by měly málo mečů, ale proto, že ztratí svou víru.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Může to být strašné: Francouzi se bojí, co nastane po oznámení výsledků

18:54 Může to být strašné: Francouzi se bojí, co nastane po oznámení výsledků

Francouzský deník Le Parisien přináší výčet hrozeb spojených s prezidentskými volbami. Zdaleka prý n…