Každý to někdy zažil, tedy skoro každý. Ztrátu identity, přesněji dokladů. A pak to začalo... V lepším případě nekonečné hodiny na úřadech, v tom horším už někdo s jeho doklady mohl zakládat účet v bance, nebo z ní dokonce vybírat úspory. Příběhy, které uvidíte tuto neděli pořadu Suma sumárum aneb Kde jsou mé peníze na ČT2, zní až neuvěřitelně.
Jiří hodně cestoval po světě, a tak má životní nadhled a humor. Léta žil s dcerou v Kanadě, ale po roce ´89 se vrátil do Čech a začal žít v Praze.
„Myslím, že jsem pohodář, nikdy mě nic pořádně nerozčílí, ale je fakt, že po návratu ze zámoří jsem se neubránil tomu, že rozdíly jsou propastné. Ve všem. Byl jsem zvyklý na pravidla, která v Kanadě byla součástí běžného života, tam, kde jsem žil, sice občas přišli medvědi až domů, aby našli něco dobrého na zub, ale to byli jediní zloději, které jsem tam potkal,“ přiznal před kamerou Jiří.
Doma je doma
Měl za sebou rozvod a žena si vybrala život v zámoří. Jemu se začalo stýskat, tak začal po čtyřicítce žít nový život v Čechách.
„Bylo toho dost, co nového jsem tady doma objevoval. Radoval jsem se z nově nabyté svobody. Začal jsem se věnovat svojí lásce, motorce, a protože jsem v podstatě věrný člověk, už jsem se znovu neoženil. Smířil jsem se s neúspěchem a žil si po svém. Prostě doma je doma a přes oceán se s dcerou propojuji přes internet. Létám za ní, když našetřím na letenku."
Ztracené iluze
„Jako vlk samotář, jen se svou motorkou a pár kamarády, žiju docela prima život. Jsem už čerstvý důchodce, a tak mám dost času si život řídit podle sebe. Sice ještě pracuji, protože můj „kanadský“ důchod je něco málo přes čtyři tisíce, ale jsem zdráv, a tak chodím vypomáhat, kde se dá. Léta plynou rychle, postupem času jsem si zvykl i na to, že země, do které jsem se po letech vrátil, není vysněným rájem, ale naopak místem, kde se člověk začíná bát. Postupně ztrácím iluze. Nedávno jsem hodně vzpomínal na Kanadu, prohlížel si fotky a přemýšlel nad lidmi, kteří tam žijí. Stala se mi totiž velká nepříjemnost. Vracel jsem se na svojí motorce, jako každý den, z města domů. Bydlím v klidné čtvrti Prahy, kde se cítím bezpečně. Bral jsem si věci, které jsem nakoupil, z kufříku mé motorky a bezděčně si položil věci na zídku před domem. Motorku jsem zamknul, otočil se ke vchodu a hledal klíče ode dveří. Odemknul jsem a věci strčil za dveře. Najednou mi došlo, že mně chybí taška s doklady a peněženkou. Protože jsem byl jen pár metrů od místa parkování, rychle jsem se vrátil k motorce,“ vzpomíná Jiří.
Psali jsme:
Krve by se ve mně nedořezal
I když nikde nikdo nebyl, neslyšel ani žádný hluk, jeho taška s osobními věcmi, doklady, řidičákem i peněženkou byla pryč.
„Nadával jsem si do různých zvířat, jak jsem mohl být tak hloupý a věci tam položit. Nikdy se mi nic takového nestalo. V Kanadě jsem nechával i auto přes noc otevřené a nikdo mi ho neukradl, jen ti medvědi se někdy podívali dovnitř. Stál jsem jako opařený. Doma jsem začal sčítat škody. Nešlo mi ani o to, že tam bylo pár stovek, ale osobní údaje jsou prostě v rukou někoho, kdo si může pod mou identitou koupit třeba les, pak ho vykácet, dřevo prodat a po mě půjdou úřady, abych ho zpět zalesnil. Okamžitě jsem si vybavil pořad z televize, kde se to tak stalo. Mladá žena neměla šanci dlouho přesvědčit úřady, že to skutečně nebyla ona, kdo koupil les, ale zloděj, který zneužil její ukradené doklady. To vše se mi začalo honit hlavou, a tak jsem se vrátil ke svému trápení. Bylo asi pět večer a nedaleko od mého bydliště je policie. Rozrušený jsem chtěl nahlásit, že mi ukradli doklady a peníze,“ popisuje Jiří.
Běžte na úřad
Muži v uniformě ho však prý zmrazili pohledem. „Tihle muži zákona mi řekli, že mám jít na úřad, kde to zaevidují a bude to. Nikdy před tím jsem na policii nebyl, neznal jsem postup, tak jsem jim uvěřil. Jenže to už byla středa večer a nikam jsem jít nemohl. Cestou domů ve mně svitla naděje, že třeba zloděj si „jen“ vezme peníze a doklady vrátí nebo zahodí. Prolézal jsem popelnice v okolí domu, ale nic jsem nenašel. Druhý den ráno jsem se vydal na úřad. Tam, kam mě policie poslala. Nemáme návštěvní den - zněla suše odpověď vrátného, který mě doslova vystrčil ven. Tak jsem šel. Jediní, kdo se ke mně slušně chovali, byli lidé v bance. Tam mi po jednom telefonu zablokovali karty, ještě mi řekli, co bude dál a popřáli hodně štěstí,“ pokračuje dál ve své výpovědi o peripetiích Jiří.
Kvůli tomu, že mu doklady ukradli ve středu v podvečer, policie neměla náladu věc řešit a na úřadech neměli úřední dny, mohl Jiří zlodějnu nahlásit až v pondělí. Tedy pět dnů poté.
Psali jsme:
„Proč jste nešel na policii? S tím na mě vyjela úřednice za přepážkou. Ale já jsem tam byl, opáčil jsem na svou obranu. No to musíte tam, když vám ty doklady ukradli a pak teprve k nám. Měl jsem pocit, že jsem se asi zbláznil. Milá paní, můžete mi říci, co mám dělat? Odpověď jsem nedostal, jen jsem nabyl pocit, že i zde opět obtěžuji. Nakonec jsem dostal potvrzení, že jsem tedy bez dokladů a že za tři týdny dostanu nové. Levá ruka neví, co dělá pravá,“ konstatoval Jiří.
A to byl teprve začátek
Protože musel obejít úřadů asi tak deset, prošlapal prý troje boty. Nyní přemýšlí nad tím, proč v naší zemi neexistuje jedna instituce, kde by po zadání rodného čísla nebo data narození byla jasně zaevidována ztráta či okradení. A po sejmutí otisku prstu by pak měli úředníci jasnou jedinou totožnost člověka, která by byla k dispozici online všem úřadům.
„Že chci moc? Je to hudba budoucnosti v době, kdy v naší zemi není jasné, co bude dál. A bují zlodějna a korupce. Co když už za těch pět dnů si na mě někdo vzal úvěr a já kvůli němu přijdu jednou o střechu nad hlavou, protože ten úvěr nebude splácet,“ děsil se Jiří.
Společně s ním nabídne pořad také příběh muže, který kvůli tomu, že přišel o doklady, už více než pět let dostává policejní obsílky. Obviňují ho z podvodů, různých zlodějen a dokonce znásilnění. Suma sumárum aneb Kde jsou mé peníze startuje na ČT2 v neděli v 19:00 hod.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ahe, olb
