Senátorka Horská: Sebereflexe a změna lidovcům rozhodně prospěla

Komunální a senátní volby jsou za námi. Názory na to, kdo je vítězem letošních komunálních voleb, se různí. Někteří vidí vítěze ve vládních stranách, jiní, jako například Václav Klaus, jsou přesvědčeni, že jde o prohru tradičních stran na úkor nových apolitických uskupení. Jak to vidíte vy?

Věřím, že tento trend je výsledkem dlouhodobé nespokojenosti občanů s politickou kulturou tradičních a zavedených stran, ve kterých se často zklamali. Hledají proto alternativy a slyší na silné hlasy, které zní stejně nespokojeně. Nabízí, že právě oni to změní. A i když neříkají jak, voliči na jejich rétoriku slyší. Pro tradiční strany by to měl být impuls, že musí změnit svůj přístup a přijít s novými nápady. Tato obnova se podařila v posledních letech např. lidové straně. Pro KDU-ČSL se stal její volební neúspěch z roku 2010 motivací k nastartování změn a poslední parlamentní i nedávné komunální a senátní volby ukázaly, že tato sebereflexe a změna straně rozhodně prospěla. Neviděla bych proto výsledky letošních voleb ani jako prohru tradičních stran ani jako výhru nových uskupení, ale jako šanci na obrodu pro ty tradiční a pro ty nové jako šanci ukázat, zda mají kromě slibů i metody, jak lépe vládnout a pozvednout politickou kulturu v naší zemi.

Počet žen v politice po posledních volbách vzrostl. Vnímáte to jako pozitivní signál?

Větší zastoupení dává ženám v politice silnější hlas v dialogu se zatím stále silnou mužskou převahou. Ženy za sebou rády vidí konkrétní práci, zatímco vizionáři a filozofové jsou častěji zase muži. I proto poměr političek narůstá nejrychleji v komunální politice, kde jsou ženy blíž hmatatelným problémům a konkrétní výsledek je často vidět dříve než v té „velké“ politice. Ženám nepřijde malicherné zabývat se i malými problémy. Právě jejich praktický přístup a způsoby politické kultury mohou být jen ku prospěchu. Ženský element vnáší do převážně mužské společnosti méně bojovnosti a vytváří půdu pro plodný dialog, a ten naše politika zoufale potřebuje.

Jak se v tomto směru díváte na zavádění kvót pro zastoupení žen v politice či vedení velkých firem, jež rozděluje nejen politickou scénu, ale i veřejnost?

Obávám se, že jako startovací čára bude zavedení kvót nezbytné. Genderové role jsou u nás velmi silně zakořeněné. Ženy samy si nechtějí přiznat, že by o zavedení kvót stály. Jsou silné a statečné, a když budou chtít, dostanou se do vrcholových politických pozic samy, a ještě zvládnou obstarat rodinu. Jak ale ukazuje praxe, ono tomu tak není. Kvóty by pomohly nabourat myšlení, které je v nás, v mužích i ženách, hluboce zakořeněno. Pak, až se větší zastoupení žen v politice stane ve společnosti běžným jevem, můžeme od kvót upouštět.

Nedávný mezinárodní průzkum zařadil také ČR ve vnímání a uplatňování rovnoprávnosti žen a mužů v politice a veřejném životě na 78. místo ve světě. Umístili jsme se tak až například za Panamou... Proč máme v tomto ohledu podle vás tak špatné výsledky? Vnímáte je i vy sama, osobně?

Věřím, že je to jedno z dědictví, které nám zanechala totalita. Ženy mohly pracovat, ale neměly možnost budovat kariéru. Pro to tady nebyly podmínky a nejsou ani dnes. Tříletou rodičovskou dovolenou stále mnoho politiků předhazuje ženám jako obrovský benefit, jaký mají oproti matkám v západních zemích. Žena ale nepotřebuje vypadnout na tři, nebo i šest let, pokud má děti dvě, z pracovního života. Potřebuje, aby stát vytvořil jejímu zaměstnavateli takové podmínky, aby se mu vyplatilo připravit jí půdu pro dřívější návrat do zaměstnání (dokud je na své pozici stále zaběhnutá, neztratila kontakt s klienty a vývojem ve firmě atd.) a nabídnout jí např. zkrácený úvazek nebo firemní školku. Stejné podmínky ale musí umožnit i mužům, aby mohli svůj rodinný a pracovní život sladit oba rodiče. Pokud budou mít ženy lepší podmínky pro budování kariéry a muži více času pro rodinný život, můžeme začít hovořit o uplatňování rovnoprávnosti.

Proč jste se rozhodla kandidovat vy sama?

Od roku 1992 pracuji jako ředitelka organizace pro děti a dospělé se zdravotním postižením. Tito lidé patří mezi skupiny těžko uplatnitelné na trhu práce a s otázkou „kam dál“ se u našich absolventů potýkáme čím dál častěji. Bohužel u nás chybí zákon a systém podpory, který by umožňoval lepší zaměstnatelnost všech skupin znevýhodněných na trhu práce, a to nejen lidí se zdravotním postižením, ale i mladých lidí opouštějících dětské domovy, lidí s psychiatrickým onemocněním, propuštěné vězně atp. Tuto problematiku je ale nutné řešit mezirezortně a jednotlivá ministerstva u nás nemají ve zvyku komunikovat, natož spolupracovat. Pohybuji se již mnoho let v neziskovém sektoru, a tak jsem kolem sebe viděla řadu společenských témat a problémů, které může vyřešit jen nadrezortní přístup. U nás si ale každé ministerstvo jede po své linii. Místo marného boje jsem se proto rozhodla zkusit to z opačného konce. Chtěla jsem také motivovat lidi kolem sebe, lidi občansky aktivní a zodpovědné, že je nutné starat se o věci veřejné a nemusí to nutně znamenat vstup do politické strany.

Jako senátorka se intenzivně věnujete českému lázeňství, kterému ještě nedávno hrozil kolaps. Jak byste hodnotila situaci nyní?

Těší mě, že se nám podařilo kolaps českého lázeňství zažehnat, a pevně doufám, že trvale. Nová vláda vrací tento tradiční český fenomén mezi své priority. Lázně jsou naše rodinné stříbro, vývozní artikl a jedinečný nástroj cestovního ruchu. Do budoucna se ale budou muset české lázně naučit myslet více podnikatelsky, lákat komerční zákazníky, budovat si zdravé konkurenční prostředí a hledat cesty, jak v něm uspět.

Mgr. Miluše Horská

BPP
místopředsedkyně Senátu

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Jak jste se také vyjádřila nedávno v médiích, osud zákona o sociálním bydlení vám leží na srdci a i nadále mu hodláte věnovat mnoho pozornosti a energie. Na co je třeba se podle vás především soustředit? A domníváte se, že v dohledné době dojde k jeho schválení? Podle poslankyně Jitky Chalánkové, jež na zákonu pracuje, je jeho schválení v nedohlednu, přičemž otálení přijetí zákona kritizuje i prezident.

MPSV mělo do září vypracovat materiál, který by byl postoupen do mezirezortního projednání. Dokument, který ale přes léto vznikl, je spíše souhrnem názorů a návrhů různých zúčastněných stran. Mimo jiné uvádí, že termíny stanovené současnou vládou bude jen velmi těžko možné dodržet. Osobně bych zákon v Senátu ráda přivítala co nejdříve, ale jsem si vědoma toho, o jak složitou problematiku se jedná a raději bych si počkala na kvalitní zákon, než schvalovala nedokonalou „rychlokvašku“. Soustředit se musíme především na to, abychom správně vymezili cílové skupiny, aby nám záchrannou sítí nepropadli lidé, kteří sociální bydlení opravdu potřebují. K tomu ale potřebujeme individuální posuzování, které u nás bohužel nefunguje. Máme tendenci všechny škatulkovat a měřit podle tabulek. Do těch se ale život nevejde, a tak nám mnoho lidí, kteří potřebují služby a podporu, propadá bez povšimnutí systémem. To se netýká jen sociálního bydlení, ale také posudkového lékařství, ať už v souvislosti s posuzováním práceschopnosti nebo např. v psychiatrické péči. Pokud se na každý případ podíváme individuálně podle více kritérií (nejen z pohledu hmotné nouze či výše příjmu), dokážeme správně určit, kdo má mít na sociální bydlení nárok, a zároveň vhodně nastavíme systém podpůrných služeb, díky kterým bude sociální bydlení fungovat jako trampolína do běžného života.

Jak již bylo zmíněno, od roku 1992 působíte také jako ředitelka Základní a praktické školy Svítání, o. p. s., která poskytuje vzdělání a sociální služby dětem i dospělým s mentálním a kombinovaným postižením. Jak byste řešila problematiku speciálního školství? Co je třeba prioritně změnit? A domníváte se, že podpora ze strany státu je těmto občanům dostatečná?

Podle mého názoru je podpora státu v této oblasti dostatečná. Problém ale vidím v tom, kam přesně putuje, na jaké služby je určena. Speciální školy mají v moderním školství své místo a české speciální školství je na vynikající úrovni. Za západní Evropou však zaostáváme v oblasti inkluze, tedy zařazování dětí se zdravotním postižením do běžných základních, ale i středních a vysokých škol. Zde opět narážíme na absenci individuálního posuzování potřeb a schopností těchto dětí a mladých lidí, které by zajistilo vhodné zařazení. Inkluze přitom nemusí být 100%. Děti mohou sdílet jen některé aktivity, část školního dne, aby se naučily přirozeně vnímat své odlišnosti, tolerovat je a pomáhat si, protože to je v moderní rozmanité společnosti důležité. Taková výuka je ovšem náročná na plánování a organizaci a tím i finančně náročnější. Proto jsem přesvědčena, že by podpora státu měla směřovat právě do zajištění inkluzivního vzdělávání, např. do posílení pedagogického týmu ve třídách, kde jsou děti se specifickými potřebami integrovány.