Vždycky, když o ní čtu, musím si vzpomenout, jak mizernou pověst měla před dvaceti lety a jak jsem se k šíření té pověsti, celkem úspěšně, přidal i já. Do tehdy velmi čerstvě obnovených Lidových novin, které ještě nevycházely ani jako deník, ale jen dvakrát týdně, jsem o ní napsal fejeton – a nejen o ní, taky o tunelu pod Strahovem.
Ty stavby, ač zdánlivé protikladné - jedna byla zcela podzemní a druhá naopak vysoce nadzemní, spojovalo stigma let, v nichž vznikaly. Působily tenkrát jako symbolické betonové křeče socialistického plánování a zároveň neschopnosti. Jejich stavba byla zahájena shodně v roce 1985 a v roce 1990 měly ještě daleko k tomu, aby byly hotové. Věž začala fungovat v roce 1992, tunel dokonce až v roce 1997.
Zejména šnečí tempo dolování pod Strahovem sloužilo jako ideální příklad ke srovnání produktivity socialismu a kapitalismu. Pětadvacetkrát delší tunel pod kanálem La Manche začali stavět o dva roky později, ale zato mnohem rychleji. Jeden můj známý se tenkrát šklebil: jediné vysvětlení je v tom, že tunelovat v geologicky vysoce náročném strahovském masívu je mnohem obtížnější než nějaké dolování pod mořským dnem. A to tenkrát ještě nikdo nevěděl, že první vlak projede Eurotunelem už v roce 1994, zatímco první auto pod Strahovem až o tři roky později.
Žižkovská věž měla hned dva problémy. Za prvé ohyzdnost, za druhé obecné ohrožení. Kdekdo si byl jistý, že právě tahle věž zničí pražskou stověžatost. A až začne fungovat, energie vyzařovaná televizními vysílači navíc ohrozí zdraví veškerého obyvatelstva několik kilometrů všemi směry.
Navrhl jsem tenkrát ve svém fejetonu rázný, téměř revoluční způsob, jak vyřešit oba problémy najednou: žižkovskou věž podříznout a poté její tubus strčit do tunelu. Můj nápad se sice v praxi neujal, ovšem přesto zaujal – před nějakým časem jsem se o něm znovu dočetl a to opět v Lidových novinách, ovšem s tím, že ho autor přisoudil autoritě mnohem renomovanější než jsem já, Ludvíku Vaculíkovi.
I když dnes obě stavby už vlastně nic nespojuje, v jistém smyslu jsou to pořád symboly – byť se jejich symbolika od sebe hodně oddělila. V případě věže se pomalu přesouvá do kladné škály.
Třeba tím, že už dvanáct let se po ní šplhají miminka Davida Černého. Nebo tím, že čas od času figuruje v nejrůznějších výčtech nejšerednějších staveb světa, které jsou nejen docela dobrým turistickým lákadlem, ale taky jakýmsi registrem staveb kontroverzních a provokativních.
Hotel Don Giovanni na Vinohradech, přímo kvintesence šerednosti, se na umístění v takovém soupisu nikdy nezmůže. Zkrátka, dalo by se říct, že věž, jak už se to v architektuře nejednou stalo, dospěla do přijatelnosti, a kdo ví, zda nezestárne do krásy.
Tunel je na tom – tedy pokud jde o symboliku - poněkud hůře, a to jak v přeneseném, tak v konkrétním slova smyslu. Na jeho obranu lze říct jen to, že funguje. Peripetie nejen jeho, ale i všech jeho dalších podzemních příbuzných, zejména pak tunelu Blanka, jsou nadále betonovou křečí, jenom tentokrát symbolizující pro změnu investiční marasmus pražské radnice a její korupční potenciál.
Jak jsem se právě dočetl, má ten tunel Blanka vyhřezat na povrch přímo u nového trojského mostu, kterýžto prý pražská radnice hodlá pojmenovat po Václavu Havlovi.
Suď bůh, proč mě rázem napadlo, kolik pak asi podpisů už se sešlo pod Facebookovou peticí navrhující pražským radním, jak pojmenovat taky tunel. Stojí v ní doslova: Dosavadní pojmenování - tunel Blanka - je Prahy nedůstojné. Pojmenováním tunelu po Václavu Klausovi bude zdůrazněna jeho světová proslulost.
Inu, jak praví klasik: To jsou ale paradoxy, pane Vaněk, že?
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu - Zamyšlení Rádia Česko Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
_profil_top.jpg)
