Hned úvodem je potřeba si vymezit, o čem je řeč. Z pobřežních muslimských států severní Afriky, tedy z dnešní Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka, útočili piráti od konce 15. do začátku 19. stol. na vše, co plulo kolem. Přes opakovaná krátká příměří, hlavně s anglickou korunou a propuštění pár set anglických otroků dosáhl konečný účet tisíce zabraných nebo potopených lodí a přes 1 milión bílých otroků. Aby byla neschopnost evropských panovníků ještě více podtržena (jaká podobnost s dneškem), byli napadáni obyvatelé přímořských osad; byli zajímáni, bránící se zabíjeni a vše vyrabováno. Dokonce bylo takto napadeno několik vesnic a městeček až na Islandu a odvezeno několik set budoucích otroků.
Největší trh a počet otroků byl soustředěn v Alžírsku, ale krutosti marockého sultána Moúláje Ismá´íla, u jehož dvora se příběh Thomase Pellowa odehrává, se nikdo nevyrovnal. Této lidské zrůdě činilo velké potěšení vidět téci krev, samozřejmě lidskou. Všude kolem sebe šířil strach; v ohrožení byl kdokoli, i jeho nejbližší sloužící a příbuzní. Utínání hlav, kterého se osobně účastnil, bylo to nejmilosrdnější. Jeho černá garda, jejíž původ byl u zajatých dětí, vycvičených k absolutní poslušnosti, byla jeho osobní stráží, ale nejvíce jí však bylo užito jako surových popoháněčů otroků při práci, což v praxi bylo neustálé bití; v neposlední řadě byli také popravčími. Oko sultána uspokojovali nejen stínáním, ale také upalováním zaživa, půlením nešťastníka od rozkroku k hlavě, přibíjením odsouzence na vnější bránu jako potravu pro lvy, bičováním až k smrti, také zasypáním zaživa maltou a kamením do tlustých zdí nově budovaných paláců a opevnění atd. Oblíbenou zábavou sultána bylo t.z. pohazování, kdy byl odsouzenec vyhazován gardou tak, aby si při dopadu zlomil vaz.
Když si pak otevřete Wikipedii, nestačíte se divit: ….“ i jako dělník po boku svých otroků“…. Je neuvěřitelné, co se dá o takové karikatuře člověka napsat:
Nejvíce je však historie města spjata s působením sultána Moulaye Ismaila, za jehož vlády trvající 55 let (1672–1727) vyrostlo z provinčního města velkolepé hlavní město celé říše s dvaceti branami, více než padesáti paláci a přibližně 45 km hradeb s prvky maurské architektury. Tato doba bývá proto označována jako „Zlaté časy Meknesu“. Moulay Ismail byl vyhlášený stavitel po celém Maroku (budoval celá města, přístavy, ochranné kasry, paláce i mosty). Nejvíce se však věnoval Meknesu, kde se rozhodl uskutečnit rozsáhlý stavební program, na němž se podílel nejen jako hlavní architekt, ale někdy i jako dělník po boku svých otroků a zedníků. Peníze na tyto výstavby čerpal zejména z vojenských výprav jak na jihu proti berberským národům, tak na severu proti Evropanům.
Nejdelší a nekrutější mučení podstupovali hlavně nedospělci a mladší muži při nucení k přestupu na islám. Samozřejmě ostatní nebyli z tohoto „přesvědčování“ úplně vynecháni. Způsob, jak se to dělo, byl děsivý: nešťastník byl nad kotníky uzavřen do klády s hlavou dolů a bit holí do chodidel až do zemdlení. Těžko odhadovat, kolik těch pevných ve víře v Krista přitom skončilo smrtí; velmi mladý Pellow měsíce odolával, ale nakonec to nebylo k vydržení a konvertoval. Sultán neprahnul až tak po jejich smrti a to ani při špatné náladě, (kdy si oblékl žlutý oděv, všem bylo jasné, že kolem něj budou v ten den častěji padat hlavy), protože tyto konvertity, s vyholenou hlavou a v maurském oblečení používal do první linie při potlačování vzbouřenců, hlavně v horách Atlasu. Kde jsem to jen už četl? Nevím, kdo od koho opisoval; Turek také zajímal mladé chlapce a vycvičil je v nejobávanější složku armády zvanou janičáři.
Dlužno dodat, že souběžně s přísunem bílých otroků, pořádal sultán občasné výpravy (o několika tisících mužů) přes poušť do černé Afriky, kde loupil vše včetně lidského materiálu. Zde se střetával s konkurenčními francouzskými a anglickými otrokáři, kteří zásobovali zámoří. Ti často dostávali na frak, stejně tak jako zrovna v přítomnosti Pellowa s tím, že „tady je sultánovo“! Rovněž byly zajaty velké otrokářské lodě plné černých otroků a to byl teprve byznys: při průměrné ceně 35 liber za „kus“, sultán, při sporadickém propouštění, inkasoval více jak desetinásobek.
Nejodpornější byli piráti ze Salé (dnešní součást hl. města Rabatu v Maroku), takto dvorní dodavatelé sultánovi Mouláji Ismáílovi, sídlícím v 130 km vzdáleném Meknés. „Piráti ze Salé“ byl v Evropě pojem a tudy prošel s následným úmorným pochodem do Meknés i mladý Pellow. Ze zpráv dříve vykoupených nebo uprchlých otroků tušili, co je asi čeká. Vždyť na opěvovaných stavbách pracovalo denně 20 – 25 tisíc otroků. Sužovalo je nejen násilí, ale pro totálně hnusné nehygienické ubytování časté epidemie. Proto žádné příměří nevydrželo dlouho; lidská stvůra potřebovala pravidelný přísun a námořníci, službou na lodi zoceleni, byli žádaným zbožím.
Stále ještě mladý Pellow, po dvou neúspěšných pokusech o útěk, se po více než dvacetiletém věznění rozhodl pro buď a nebo: návrat nebo smrt. Zkušenostmi vybavený, v maurském hábitu, s klamavou vizitkou léčitele, jsa přepaden, zraněn a okraden, se přece jen dostal na loď, která jej odvezla k tolik vytouženým domovským břehům.
Když už drzost pirátů překročila všechny meze a u panovníka se hromadily žádosti o pomoc od příbuzných, ale jistě také pro nežádoucí ohrožení expedice pracovní síly do Ameriky a přidaly se hlasy i některých šlechticů, byl trestnou výpravou pověřen přímo symbolicky potomek Thomase Pellowa, ale z jiné bohatší rodové větve, sir Edward Pellow, viceadmirál středomořského loďstva, požívající oficiální titul „lord Exmouth“. Úder směřoval na největší pirátský přístav s největšími trhy s otroky, na Alžír. Anglické loďstvo zakotvilo v blízkosti právě včas, kdy byla většina korzárů připravena vyplout. Po hodinovém ultimátu alžírskému dejovi k okamžité kapitulaci a propuštění všech otroků zazněl z přístavu výstřel z děla a tím rozhořela se krvavá řež. Přes den hodně vyrovnaná, ale k večeru se vítězství přiklonilo na anglickou stranu, kdy nádavkem byly požárem zničeny všechny lodě pirátů. Ráno, po obhlídce města v sutinách a tisíce mrtvých, podepsal vládnoucí dej Umar ponižující kapitulaci. Zpráva o zničení Alžíru se rychle rozkřikla a otroctví se zřekly i Tunis, Tripolis a také Maroko. Bylo symbolické, že tak stalo r. 1816, tedy přesně 100 let po unesení dvanáctiletého Pellowa.
Odhlédneme-li od konkrétního příběhu Thomase Pellowa, zůstává historickou skutečností, že otroci existovali ve společenstvích před popisovanou dobou, zvláště v islámských zemích a zvláště z řad zajatců a to již od Mohameda. Nevím, zda se evropští otrokáři od muslimů přiučili, ale „přemístění“ asi 12 miliónů Afričanů do Ameriky je stále hodno rozhodného odsouzení. Ale ponížit lidskou existenci na pouhou živou hmotu, se kterou je možno si dělat cokoli, tak jak to praktikovali sultáni v Maroku se zvláštní pozorností k bílým otrokům, na to je i rozhodné odsouzení málo. Co to je za Boha, ke kterému se Ismáíl pětkrát denně modlil, když se sotva zvedl z koberečku a hned za trochu špatně držený slunečník setnul sloužícímu hlavu!
Základem pohrdání a nenávisti byla jiná víra včetně křesťanství a to má islám v základních náb. textech. Obhajovatelé dnešní invaze islámu do Evropy se snaží vtisknout některým státům v Evropě dědičný hřích: kolonie. Nejen, že to je scestné pro časový rozestup, ale ještě bych se v té souvislosti pro názornost dopustil určité nadsázky: kdyby v Alžíru, Tunisku a hlavně v Maroku zůstala ještě 100 let koloniální správa, nevyvážilo by to ta neskutečná zvěrstva, která byla vykonána na zajatých nevinných Evropanech!
Vezmeme-li si Evropu za posledních 1400 let a křesťanství ve světě, byl to vždy islám, který na ně útočil. Jen neschopností mnohých panovníků a nedůsledností si islám na území Evropy, konkrétně na Balkáně vymiňuje domovské právo; od Vídně r.1683 se vetřelci s křivou šavlí neměli zastavit dříve než ve frontě do lodí před definitivním odjezdem. Zvláště Kosovo je vizitka hlouposti dnešních „panovníků“. Obecně: co to je za zahradu, čím je hnojená, že na ni může občas vykvést úplně černý květ?! Pominu-li její založení, kdy za 120 let jsou z malého záhonu velké polnosti, tak Sultáni v Maroku, Turci se svými janičáry a s genocidou ve znaku, nebo i dnešní ISIL; vše nasvědčuje tomu, že zahrada je kontaminovaná a potřebuje zásadní rekultivaci.
Z celé historie islámu je zřejmé, že kde se projeví slabost, kde se uvolní prostor, ten hned obsadí. Vždy jen rozhodnost a síla jej dokázala umravnit. Tu slabost v kombinaci s neschopností vidíme v záp. státech a ve vedení EU. Nedovolme, aby se tento jedovatý koktejl přelil do naší země. Rovněž je potřeba zachránit princip demokracie, dle kterého má být schopna slabým pomáhat, ale také se umět bránit. Neumím si představit, co by ji mělo nahradit, když její podstatu bude (možná) zachraňovat nějaký nový viceadmirál Edward Pellow.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
