Mojmír Grygar: 28. říjen 1918 – omyl etnické skupiny? | ParlamentniListy.cz

1. Hle, zárodek charakteristického postoje našich autrofilů, který během čtvrstoletí cílevědomé kritiky Československa vykvetl v štědře zalévaný květ na hrobě národního vědomí a sebevědomí. Postmoderní krčení ramen nad samotným pojmem národa – národ není realita, nýbrž pouze jméno vymyšlené vzdělanci, kteří pojem národa v dané chvíli potřebují pro své záměry a cíle. Skutečnost, že autor staročeské legendy o svatém Prokopu brojí proti německým mnichům, kteří vyhnali české řeholníky ze sázavského kláštera, a že takřečený Dalimil v kronice z roku 1306 vyjádřil nevůli Čechů nad tím, že se Němci v království moc roztahují, naši znalci dějin hodnotí jako podivnou anomálii – ve středověku přece národnost nehrála žádnou zvláštní úlohu. Staročeské vlastenectví si vymysleli naši buditelé. Když o sto let později Dekretem kutnohorským získali Češi na Karlově univerzitě převahu, naši polistopadoví historikové v tomto nebezpečném znárodnění nejvyššího učení spatřili úpadek vzdělanosti v Čechách; Karlova universita podle nich rázem ztratila evropský rozměr a stala se dějištěm provinčních disputací, které však tehdy všemocnou katolickou církev i císaře přiměly vypravit proti odbojným Čechům několik trestních výprav. (Mezi cizími mistry, vyhnanými nevděčným Václavem IV. z Prahy, marně hledám vědce, filosofy, literáty, kteří by v Německu nebo Itálii odvážně prosazovali renesanční myšlení osvobozené od jha církevního dogmatismu.) Pobělohorské úsilí Habsburků a římské církve, které vedlo k zániku českého státu, naše dnešní austro- a germanofily nenaplňuje negativními pocity – nedá se nic dělat, katolictví se u nás prosadilo a Obnovené zřízení zemské z roku 1627 nelze hodnotit negativně: vždyť tvrdá realita dějin, jak říkal Hegel, nemilosrdně odhodí, co duchu dějin stojí v cestě. Podle Galandauera a spol. nezměrné úsilí českých obrozenců nestálo za to, vždyť český lev, symbol nestátotvorné etnické skupiny, klidně spal ve stínu křídel dvouhlavého orla, a národ mohl prožívat klid apolitické nirvány, který kulminoval zvláště za absolutismu, v šťastné době „za živa pohřbených". – Tomáši Masaryku, nemusel ses tak namáhat, vždyť už ti bylo dost přes šedesát, když jsi opustil Prahu a Rakousko a nastoupil nekonečnou pouť mezi Holandskem, Paříží, Londýnem, Washingtonem, Moskvou, Petěrburgem, Tokiem, aniž jsi měl záruku, že to plahočení povede k úspěchu. Neuvědomil sis, že tě rakouští státníci i státotvorná veřejnost označí za zrádce, rebela, kazimíra? Dobrá – dočkal ses triumfu, západní mocnosti uznali Československo, zaváděl jsi nové demokratické metody, naléhal jsi na odrakouštění českého života, nikdo ti neumůže upřít dobrou vůli, ale co naplat – samostatný stát Čechů a Slováků neměl naději stát se středoevropským Švýcarkem, marná sláva, byla to pokus, který ztroskotal: je třeba si to pokorně přiznat a začít sebekriticky přepisovat národní dějiny.

2. Naštěstí je u nás dost ochotných univerzitních i redakčních znalců, kteří nedovolí, abychom si my Češi kdoví co namlouvali a malovali. Což není kněžna Libuše, věštíci „slávu města velikého, jehož sláva hvězd se dotýká", tak trochu směšná, zbytečně patetická a neaktuální? Což není Masaryk, jak se dnes dočteme v lesklých i levných tiskovinách vlastně politik neúspěšný? Což nebylo mnichovské rozbití Československa 1938 logickým důsledkem našeho velikášství a rozumným řešením sudetské krize, kterou nezavinil ani Chamberlain, ani Daladier? Což jsme se po válce nedopouštěli na sudetských Němcích nepravostí, které je i jejich soukmenovce zbavují všech krutostí a vin? Že nacisté měli v plánu přesídlit a vyhubit český národ, nikdo nemůže popřít. Ale když k tomu nedošlo, nač to připomínat? Nemá Hegel i v tomto případě pravdu, že idea státu československého nevydržela zkoušku dějin, protože se dostala do křížku s jinými zdatnějšími a lépe okovanými silami? Že sílu tohoto ducha dějin před sedmdesáti lety představovali němečtí nacisté, není důležité – o korektury našeho národního sebevědomí či sebeokouzlení se v pozdějších letech postaraly i síly jiného druhu. Buďme klidni – i dnes je naštěstí dost těch, kteří se starají o naši bezpečnost a jsou připraveni zajistit ji za každou cenu, i bez nás. Čím větší velmoc, tím více spojenců si může zjednat; jen si přiznejme pravdu: vazalství nezruší sebekrásnější politicky korektní řeči. Za tohoto stavu věcí my Češi si nesmíme nic namlouvat – i renomovaní historikové nám tvrdí, že jsme koneckonců jen etnickou skupinou. V revolučním roce 1848, kdy podle slov Jana Nerudy „čas oponou trhnul a změněn svět", a kdy nás Palacký, Havlíček a další buditelé přihlásili do rodiny svobodných národů, nebylo málo těch, kteří Slovanům v Českém království odpírali národní práva s tvrzením, že jde jen o etnikum, jehož řeč je jen nedospělým dialektem, idiomem. Mysleli si to zejména mnozí němečtí vzdělanci; mezi nimi najdeme nejen rakouského dvorního básníka Franze Grillparzera, ale v kritické době „jara národů" i Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Jen nevím, proč se k takové sto dvacet let staré charakteristice hlásí i dnešní historikové a proč máme být nešťastni nad tím, že se v roce 1938 a 1939, později zase v roce 1968 a 1993, přetrhla šňůrka dějin, na které byl navlečen korálek 28. října 1918? Historik, který se nedívá na dějiny jako na řadu dat, ví, že vědomí národní a státní příslušnosti není závislé na změnách hranic, ani na paragrafech různých dobových dokumentů.

3. Skutečnost národa, jeho jazyka, kultury, mentality, realitu slávy a bídy jeho nesnadné pouti dějinami nemohu zrušit, odstranit, ani dehonestovat výroky a činy, jež se nedávno s humbukem připojily k dvě stě let trvající kampani namířené proti nepohodlnému nejzápadnějšímu slovanskému národu. Na jedné straně je to výrok neúspěšného kandidáta na titul presidenta republiky, který prohlásil, že Češi a Rakušané tvoří jeden národ – liší se jen tím, že jedni mluví německy, druzí česky. Na druhé straně jsme zaznamenali demonstrativní krádež presidentské vlajky; hrubého porušení právních a etických norem se dopustili recesisté kryjící se heslem umělecké svobody. Číro na hlavě Karla Schwarzenberga dobře doplňují červené trenýrky fekálních umělců.

Omlouvám se všem, pro které je 28. říjen jedním z nejvýznamnějších svátků roku, že článek končím připomenutím nesmyslů a hanebností tak pokleslého formátu. Ale komentátor někdy, bohužel, nemůže obejít fakta, která zamořují veřejný prostor.

Autor je literární teoretik a historik.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami