V sobotu 17. června 2017 se ve stísněném sále Slovanského domu v Praze konala „programová konference“ ČSSD, která měla původně být zasedáním ústředního výkonného výboru této strany. Stalo se tak těsně poté, co Bohuslav Sobotka dal svou funkci předsedy ČSSD k dispozici, tváří v tvář veřejné prognóze 10% preferencí a interní prognóze 8%. Cílem konference bylo prezentovat stranickou „obrodu“ a program do nadcházejících voleb.
Lubomír Zaorálek se nechal před sobotní programovou konferencí slyšet, že chce, aby lidé věcně říkali, proč s ČSSD nesouhlasí. Pak se ta diskuse nekonala. Ani na konferenci, ani potom v hospodě. Nicméně se pokusím Lubomíru Zaorálkovi vyhovět. Veřejně.
Bývalá místopředsedkyně senátu, poradkyně premiérů od Špidly počínaje po Sobotku konče Alena Gajdůšková, kdysi nafoukaně řekla, že ČSSD není stranou pro bezdomovce. Byla to ona, která prozradila, že si nedovede představit žádný jiný model povolební spolupráce než ten na půdorysu ČSSD, ANO a KDU-ČSL. To bylo na začátku, v listopadu 2013. Výsledkem je volební dominance hnutí ANO a hysterický křik Sobotky, který z Babiše nejdřív udělal koaličního partnera, pak ministra financí a místopředsedu své vlády, aby ho nakonec po třech a půl letech podrazil a pomluvil. Takhle se politika nedělá. Sobotka nadopovaný antidepresivy není lídr, ale hlupák. Je třeba to opakovat stále a nebát se omluvit se za jeho chyby, neboť jsme je dopustili my všichni.
Předseda senátu s úplným středoškolským odborným technickým vzděláním nás teď nedávno poučil o makroekonomických důsledcích existence OSVČ – ještě nezdecimovaných hostinských, instalatérů, prodavačů buřtů či malířů pokojů. Navrhl, aby platili tolik, že se raději nechají zaměstnat u nějakého kapitalisty. Chtěl Milan Štěch dorazit živnostníky, nebo ČSSD? Výsledkem může být resuscitace skoro mrtvé ODS. OSVČ sice platí státu méně, ale má se sakra co ohánět. Nemůže být nemocný, protože by přišel o zakázky, dovolená je otázkou, pokud nemá zakázky, nemůže jít na Úřad práce a žádat o dávky, aniž by pozastavil živnost, práci si musí shánět sám, a pokud je ve fázi, kdy jde práce k němu, tak pořád musí počítat s tím, že mu někdo nezaplatí. Zaměstnanci mají vyšší odvody, ale holt mají luxus osmihodinové pracovní doby, bezstarostnosti a sociálních výhod. Štěch nikdy nepracoval rukama, jen žvanil. Byl dlouhou dobu profesionální odborář. Špatný. Špatný byl i jako předseda ČMKOS. Středula po něm teď napravuje, co může, už několik let. Špatný je i jako politik. Jeho poslední krok dokázal proti politice ČSSD postavit milion živnostníků a minimálně další milion jejich příbuzných. To není jen politická hloupost, to je zločin.
„Lev“ Paroubek už vyplnil u starosty Cerhenic na Kolínsku Marka Semeráda přihlášku do ČSSD, a pokud se mu (v rozporu se stanovami strany) podaří návrat, budeme jeho umaštěnou veksláckou tvář vidět v politice ještě dlouho. Podle stanov by měly jeho znovuvstoupení odsouhlasit orgány v místě jeho původní stranické registrace. Tedy v Praze 5 a v Praze. A dá se oprávněně pochybovat, že by to pražské organizace udělaly. Takže po Štěchově skandálním výroku je to jen další pokus, jak srazit preference strany na minimum.
Mladí nemohou Paroubkovi zapomenout jeho aroganci ani policejní mlácení na festivalu Czechtek 2005. Nikdy nedokázal, že to nebylo na jeho politickou objednávku. Vejce za krev. Zadlužil obrovskými výdaji kasu ČSSD a volby si nakonec prohrál sám. Skočil na lep provokaci, režírované důstojníky policie, které pak ministr Ivan Langer vyznamenal a povýšil. Paroubek se dodnes za policejní násilí neomluvil.
Staří nemohou Paroubkovi zapomenout jeho větu „"Kdo z vás na to má? “, protože oni na to nemají dodnes. Ženy nemohou bývalému premiérovi zapomenout jeho rozvod se stárnoucí manželkou a okázalou svatbu s blonďatou milenkou. Rozvod propíraný bulvárem už je jen ilustrace agresivní Paroubkovy povahy. Opravdovým sociálním demokratům pak vadil Paroubkův projekt národních socialistů Lev21, který měl vytvořit ČSSD po Paroubkově nasupeném odchodu konkurenci. Brkouni nelákali za první republiky, tím méně dnes. Starci v pražské sociální demokracii si pamatují, jak pražský zastupitel Paroubek vystoupil z klubu zastupitelů ČSSD jen proto, aby mohl uzavřít korupční spojenectví s ODS. Prostě bezcharakterní svině, které mnozí šli z cesty. Všichni pak jen udiveně kroutí hlavou nad Paroubkovým angažmá pro televizi Playtvak, kde bývalý premiér předcvičuje čínské cviky. To všechno jsou věci, na které se nezapomíná a z původně respektovaného či obávaného politika dělají šaška a terč výsměšných útoků. Snad i proto pražský výkonný výbor ČSSD už jednou uvedl, že nevidí šanci, že by schválil případnou Paroubkovu přihlášku o opětovný vstup do ČSSD.
Říká se mi to špatně, ale od ČSSD se podle mého do parlamentních voleb nelze mnoho sebereflexe nadít. Členové v místech na vlastní aktivitu rezignovali, protože jejich aktivity permanentně bojkotují režiséři úpadku z Lidového domu. Nikdo ze členů nejvyššího orgánu strany mezi sjezdy neprotestoval, když po úvodních projevech odstupujícího předsedy Sobotky, volebního lídra Zaorálka a nastupujícího provizorního předsedy Chovance nenásledovala žádná diskuse k předloženému volebnímu programu ani k personálnímu vývoji a rovnou se hlasovalo (jednotně) o Zaorálkovi jako volebním lídrovi strany a kandidátovi na premiéra, aby se pak sežral řízek a šlo se domů. Připravené diskusní příspěvky, například o kritice Sobotky, nepřijatelnosti Štěchova vyjádření a nutnosti jeho omluvy tak skončily v koši stejně jako pochyby o funkčnosti volebního triumvirátu. Změna stylu se nekonala. Ale život jde dál. Rezignovat znamená prohrát navždy.
Lidový dům moc nad programem nepřemýšlel. Podle toho vypadá. Minimální mzda 16 000 a průměrná mzda 40 000 korun měsíčně, kterou sociální demokracie slibuje pro příští volební období, znamená, že sice odboráři budou nadšeni z podpory jejich kampaně #koneclevnépráce, celoživotní úspory chudých střadatelů a důchodců při nulových úrocích v bance ovšem pohltí inflace. Nemá cenu šetřit. Nemá cenu se chovat střídmě. Nepořídí si za úspory ani pohřeb. Má cenu umřít jako mladý nebo žít jen dneškem a budoucnost neplánovat. V ekonomických otázkách je třeba přemýšlet. Pokud možno komplexně.
Oproti tomu progresivní zdanění příjmů – určitá forma milionářské daně u zisků nad 100 milionů korun logiku má a je naprosto oprávněná. Bez důsledného postihu exportu zisku nadnárodních korporací do mateřských zemí nebo do daňových rájů je to ovšem směšný závazek.
Sociální demokraté ve svém volebním programu rezignovali na regulaci úvěrových úroků – lichvy. Ačkoliv to byl jeden z prvních restriktivních zákonů zavedených Masarykem, dnes se vyplatí půjčovat peníze na vysoký úrok, protože to lichva není. Stejně tak dědici Otce vlasti rezignovali na pomoc chudým, kteří upadli do dluhové pasti. Mnohdy nelidským exekucím budou vystaveni i nadále. Jak prohlásila Alena Gajdůšková, sociální demokracie je strana pro střední třídu, ne pro bezdomovce. Problém je, že ona střední třída je, aby střední třídou zůstala, předlužená. Bezdomovci se z ní mohou stát snadno.
Co je ovšem tristní a trestuhodné, je nové zdanění už jednou zdaněného majetku – sociální demokracie chce u majetků nad 50 milionů zavést dědickou a darovací daň na úrovni osmi procent a u majetku přesahujícího 100 milionů korun ve výši 15 procent. Mít zemřelého bohatého strýčka může být za trest, pro dědice to může být dokonce likvidační. To není daňový ráj pro bohaté, ale pomsta všem dědicům. Do vůle občana nakládat s jednou legálně nabytým a podle zákona zdaněným příjmem by mělo být státu hovno. Ať už jde o sbírku obrazů, vilu nebo zlato.
I když podle očekávání Sobotka vyzdvihoval na konferenci pozitiva své vlády a Zaorálek pojmenovával spíš neúspěchy, bylo to prozatím jen řečnické cvičení. V zákulisí domluvené rozdělení rolí. Krédem ČSSD asi nebude „Pomáhat a chránit“, i když cílem strany podle Zaorálka musí být ochrana lidí, kteří to potřebují. „Nemá cenu opakovat to, co se nám povedlo, protože to vlastně není to, čím jsme schopni dnes lidi oslovit,“ konstatoval rezignovaně nový volební lídr. Tím svému projevu dodal korunu.
Zaorálek promarnil šanci, kterou do soboty měl. Mohl měnit formulace programu na místě, mohl nejdříve diskutovat se spolustraníky, než by se schválilo definitivní znění. Mohl vyzvat k revokaci vyloučení Zimoly z kandidátky, a napravit tak křivdu. Mohl vyzvat další „rebely“ k restartu stranické práce, mohl je nechat kooptovat do orgánu. Mohl dát ČSSD naději na konec personálně vyprahlého sobotkovského období. Mohl si vyslechnout názory členů a členek ústředního výkonného výboru, než se dalo hlasovat. Nestalo se. Bylo to requiem za životaschopnou, akceschopnou, vnitřně demokratickou stranu. Byl to krok jen na půl cesty. Ono nejspíš nemá cenu u voličů prosazovat volební program, který nejužší vedení nediskutuje ani se členy nejvyššího orgánu strany. To byla zásadní chyba.
V tuto chvíli mají legitimní očekávání obě navzájem znepřátelené a navzájem nekompatibilní části strany. Ta „progresivistická“ – liberální, prokřesťanská, nazelenale lidskoprávní a internacionalistická či spíše globalistická – Sobotkova, Špidlova a Dienstbierova, plná nagelovaných mladíků v trubkových džínách, je na tom stejně jako ta „konzervativně“ levicová, sociálnědemokratická, odborářská až socialistická, sekulární až ateistická – Zimolova, Škromachova či Tejcova, sice poražená zbabělostí mlčící většiny, ale vědoma si vlastní voličské síly. Ani jedna nebyla uspokojena plně. Obě ani ne napůl. Třetí část, elitářská a úřednická, mlčí a vyčkává. Ta bude bojovat až o exekutivní, dobře zaplacené funkce, protože ví, že program stejně není důležitý. Kádry rešájut vsjo.
Ano, Dienstbier je v partaji už nula. Sice ovládá ještě většinu Mladých sociálních demokratů, Idealisty, Deník referendum, pár amerických neziskovek, Masarykovu dělnickou akademii a část Lidového domu, ale mezi členy ČSSD v Praze jeho nafoukanost definitivně prohrála. O moc se zde poprali ostatní.
Zimolovi Jihočeši sice odešli bez výsledku a rozčílení, že jsou i nadále ignorováni, ale vědí už, že v jednotě je síla. Těch pár měsíců na výsledek voleb si počkají. Stejně tak v Brně už vědí, co je to Žít Brno, a začínají s láskou vzpomínat na Haška či Onderku. Tam si ale počkají déle. A budou si to muset odpracovat jinde než u Škromachova bazénku.
Levice, zejména ta konzervativní, nemá mnoho šancí. Může nevolit se slovy, že není koho. Jak se do lesa zavolá, tak se z lesa ozve... Aneb vox populi, vox dei... Výsledkem pak může být, že ČSSD se nedostane ani do sněmovny.
Na jedné straně má konzervativní levice pravdu, neb uvěřit Zaorálkovi, že se z něj přes noc stal levicový lídr a sjednotitel ČSSD, vyžaduje kachní žaludek anebo notnou dávku optimismu. Naděje umřela. Nejsou lidi. Český (nebo moravský) Fico není v nabídce. Zdecimovaná přihlíží dnes neradostným perspektivám.
Nevolit není program, jen pomsta plechovému bubínku Sobotkovi, který od odpovědnosti nakonec utekl poté, co zlikvidoval všechny chytřejší než on sám . A že jich bylo. Ani ČSSD s šesti či osmi procenty nebude nic. Jen slabá opozice nebo slepé střevo pravicové koalice. I kdyby chtěla, neprosadí z programu ani to, co prosadit ve prospěch lidí bude potřeba.
Nevolit vyjde stejně, jako volit Babišovo ANO. Bez záruky, že se z doposud pragmatické středové strany, jednající doteď naprosto manažersky a racionálně, nestane ideově pravicová. Protože ANO nejspíš zvítězí a bude sestavovat vládu. Reálně pak hrozí sestavení koalice ANO a ODS. Spíše než sestavení koalice ANO – ČSSD. A to bude konec všeho dobrého, co Sobotkova vláda dokázala. Babišovi bude stačit jedno volební období, aby sociálnědemokratickou opozici znemožnil na dlouho.
Levice může rezignovat na vlastní program k dosažení sociální spravedlnosti a může volit ze strachu – volit xenofobní či protievropské jednoagendové strany typu Okamurových zbytků. To, pokud věří, že za všechno zlé mohou uprchlíci, kteří doposud do Česka nepřišli, ale mohou. Nebo že za všechno zlé může EU a jedinou cestou vpřed je Czexit. Evropu je třeba změnit, ne opustit. Jinak se můžeme všichni odstěhovat do Paraguaye.
Levice si může umýt ruce jako Pilát a volit některou ze stran, která se do sněmovny určitě nedostane. Třeba Zelené. Nebo neschopné zemanovce, kterým už i Zeman zakázal používat svoje jméno. Je to možná východisko, ale hloupé.
Levice může rezignovat a zvolit umírající komunisty. Se zárukou Filipova prodejného pragmatismu poslaneckých rentiérů. Jistota věčné konstruktivní opozice bez vládní zodpovědnosti ukolébala pohaslý revoluční potenciál ve 28 let dlouhé čekání na zázrak, Godota nebo smrt. Komunismus už nebude, problém je ale i se socialismem. Komunisté dnes nemají odpovědi na otázky 21. století. Opakují jako mantru odpovědi na otázky 19. století a opírají se o výsledky nadšení těch, kteří vybudovali 20. století. Sami za 28 let neudělali nic. A nemyslí si ani, že by něco měli dělat. Ale věk pásové výroby a hladu končí. Dravý a flexibilní kapitalismus dosáhl produktivity práce takové, že nakonec bohatnou všichni. Životní úroveň stoupla neuvěřitelně, i u chudých. Nemít plyn, elektřinu, teplou vodu či mít hajzlík na chodbě je dnes nemyslitelné. Přesto to byla realita našich rodičů či prarodičů. Na bídu se snadno zapomíná. Ale to dobré pro lidi, co se udělalo do roku 1989, udělali jiní komunisté než ti, kteří sedí dnes ve sněmovně. Ti se za 28 let nezmohli na nic.
Nebo může levice i nadále bojovat o sociálnědemokratickou podobu sociální demokracie. Ale to je hromada nevděčné práce. Zvenku to nejde, neboť nejsou alternativy. Jde to jedině zevnitř. Znamená to volit sociální demokracii přes nedůvěru a odpor k mnoha jejím současným projevům, ale zároveň se ji snažit aktivně měnit. Na náměstích, během stávek za vyšší mzdy. Během zasedání zastupitelstev obcí. Je třeba trpělivě a stále dokola vysvětlovat smysl existence sociální demokracie, její ideje a aktivizovat mlčící veřejnost. Vyvíjet tlak vlastní aktivitou, vlastními činy. Nastolovat agendy, nastolovat otázky k řešení a veřejně a hlasitě odmítat ty, kteří vedou sociální demokracii k sociálnímu liberalismu, k neoliberálnímu blairismu nebo k romantickému sluníčkářskému corbynismu. Formulovat program za pochodu. Shodnout se a hledat spojence při řešení lokálních politik. Jednou to může být funkční školka či hřiště pro děti, dostupnost veřejné dopravy či vesnického krámku. Levice se musí znovu naučit politiku nekonzumovat, ale spoluvytvářet. Myslet na ty nejprimárnější potřeby druhých. To je příležitost pro kolektivní investici, družstevní či neziskovou podobu prodejny, která bude obci plnit veřejnou službu dovážky potravin či odvozu seniorů do třicet kilometrů vzdálené nemocnice a zpět. Spojenci se dají najít v sousedech, v odborech, u myslivců, u rybářů či včelařů. U místních živnostníků a podnikatelů, kteří nejsou zlatokopové a chtějí být spolutvůrci obce jako příjemného místa pro život. Je strašně důležité budovat společnost, ve které budeme snižovat strach lidí, zvlášť když jsou v maléru nebo nemocní. Dnes je bohužel každý každému lhostejný.
Sociální demokracie není partaj Paroubka, Sobotky ani partaj Zaorálka. Ta partaj jim nepatří. Byli či jsou v čele proto, že jsme my, občané a voliči, nenašli nikoho lepšího a nezatleskali mu. Vůči každému z těch tří, kteří jsou dnes v čele ČSSD, lze být v opozici, lze s nimi polemizovat, lze je „vykroužkovat“ a poslat do důchodu. Sociální demokracii netvoří oni. Sociální demokracie je způsob myšlení o světě kolem nás. Necháme-li tento způsob myšlení umřít, už nikdy nepůjde vzkřísit. Stejně jako už nejde vzkřísit idea socialismu prosazovaného komunisty.
Sociální demokracie má ještě jednu, poslední naději. Levici. I já se k ní otevřeně hlásím. Ale teď už je to jen a jen na nás.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
