Spojené státy uvažují o tom, že po několika neúspěších ukrajinské armády v boji se separatisty pošlou Kyjevu zbraně. Považujete to za dobrý nápad?
Myslím, že stejný záměr by měla schválit i Evropská unie. To si myslím dlouhodobě. V jednom vyjádření, které jsme formulovali s Michaelem Kocábem, Janem Urbanem a europoslancem Jaromírem Štětinou jsme říkali, že naše pomoc Ukrajině by měla jít dál, že bychom měli nabídnout případné zbrojní dodávky. Já vím, že na začátku zimy jedna soukromá firma z České republiky nabídla speciální ochrannou obuv proti minám, takže taková iniciativa šla i ze soukromé firmy. Je to úplně logická reakce, jejímž cílem není eskalovat napětí, ale vyvážit skutečnost, že nejenže na jihovýchodě Ukrajiny operují ruští vojáci, ale že Ruská federace, a o tom není pochyb, to je doloženo a monitorováno Severoatlantickou aliancí, dodává separatistům zbraně. Vzhledem k tomu, že Putin doposud svoji ofenzivní imperiální politiku nepřehodnotil, je na místě jak v protiruských sankcích, tak v této formě podpory Ukrajiny spíše přitvrdit než naopak.
Ale není to nereálné, pokud jde o Evropskou unii? Vždyť neexistuje ani shoda evropských zemí pro další rozšíření nebo prohloubení protiruských sankcí, navíc po volbách v Řecku se změnil přístup nové vlády k Moskvě směrem k mnohem větší vstřícnosti.
Evropská unie postupně také rozšiřuje sankční seznam oligarchů, exponentů a podporovatelů ruského prezidenta Vladimíra Putina. Zatím je trochu o krok zpátky za Spojenými státy, ale je to tak, že sice s nějakým zpožděním a váhavě, ale vždy se nakonec na těch sankcích a jejich přitvrzení dohodla. A jinak Evropská unie - kromě nějakých excesů typu prohlášení proruského Miloše Zemana - tuto pozici drží. Pro mne je zklamáním, že Česká republika se zkušeností s okupací a totalitou není jednou z těch zemí, které by byly nejaktivnější ve formulování principiálních postojů opírajících se o nedotknutelnost hranic a ochranu lidských práv. Mrzí mne, že od nás je vzkaz do Evropy indiferentní, protože prezident Zeman vystupuje vyloženě prorusky, kolaboruje a snaží se podrážet společný postoj Evropy, premiér Bohuslav Sobotka je podle mne pasivní a nezralý, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ten evropský postoj sice drží, ale jeho pozice je slabá. Z České republiky tak zaznívá hudba, která je jakýmsi mixem tří tónin, a to je kakofonie, to se nedá poslouchat. Výsledkem je, že hlas Česka je v Evropě zanedbatelný, nepřispívá k tomu, aby Evropa zaujímala principiální postoje. Ale přesto věřím, že postupně, byť se zpožděním, v tom Evropa neustoupí. Není nějaká tendence sankce nějak rušit nebo zmírňovat, naopak. Bohužel to jde pomalu. O pomoci Ukrajině zbraněmi by se mělo diskutovat, a jestliže k tomu Obamova administrativa přistoupí, určitě se to stane v Evropě daleko aktuálnějším tématem. Myslím, že by to bylo správné a já bych takovou diskusi podpořil.
Když mluvíte o sankčních seznamech podporovatelů prezidenta Putina, co jste říkal tomu, že se jeden z těch, kteří jsou na americkém a australském seznamu – Vladimír Jakunin – zúčastnil v Praze konference k 70. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim a přijal ho i český prezident?
Miloš Zeman byl už jako prezident na pozvání Jakunina na Rhodosu, na konferenci, kterou Jakunin sám založil. To už bylo tehdy skandální a teď to ještě tímhle podtrhl. Zeman totálně provokuje, už nepokrytě hraje ruskou kartu. Když se podíváme na aktivity prezidenta republiky, dá se tam víc vystopovat obhajoba ruských zájmů než zájmů občanů České republiky. Ale tohle už říkám dlouhodobě , už vloni v únoru jsem na ustavujícím sjezdu Liberálně ekologické strany řekl, že prezident obhajuje ruské zájmy. Jeho poradce Hynek Kmoníček mně a Evě Holubové pak vzkázal, že jsme zamrzli ve studené válce ze 70. let, a pár dní nato se střílelo na Majdanu. V tomhle Zeman kontinuálně navázal na Václava Klause, v tom si notují, ale Zeman to dělá ještě daleko otevřeněji.
Ani Kyjev ale není jednotný, pokud jde o politiku vůči separatistům a Rusku. Prezident Miloš Zeman, ale nejen on, mluví o Petru Porošenkovi jako o prezidentovi míru a Jaceňuka označuje jako premiéra války. A existují tam i nacionalistické síly, které dokonce obviňují Kyjev z kapitulantství a vyhrožují vládním činitelům, že převezmou moc na Ukrajině, pokud nedokáží porazit Rusko. Jakou to může sehrát roli v celém konfliktu?
Prezident Miloš Zeman má snahu upozorňovat na určitou nejistotu stran dalšího demokratického a politického vývoje na Ukrajině a tím obhajovat proruský postoj, ale to jsou dvě odlišná témata. Jedno téma je invaze ruské armády, anexe Krymu, porušení mezinárodních smluv, jednoznačně nepřijatelná akce, na kterou odezva musí být naprosto principiální, protože kdyby se s touhle situací Evropa smířila, tak se vlastně úplně přepisují hodnoty, na kterých je naše evropská civilizace postavena. A druhé téma je, že Ukrajina má před sebou mimořádně obtížný úkol, protože nemá žádnou zkušenost s demokracií. A podívejme se, jak my, kteří máme tu zkušenost z první republiky, se těch dvacet pět let trápíme, jak teprve nastavujeme nějaké základní mechanismy a společnost si teprve uvědomuje a zažívá určité hodnoty. Ale zdaleka ještě nelze říci, že bychom si prošli nějakým transformačním obdobím a že jsme ve fázi, kdy máme stabilizovanou demokracii a stabilizovaný systém politických stran a kdy už naší zemi nehrozí nějaké anomálie a excesy. Vůbec ne, i když máme za sebou pětadvacet let spolu s tradicí. Je zřejmé, že vývoj na Ukrajině bude těžký a náročný a že výsledek vůbec není jasný. Ale nikterak to nesouvisí s tím, že hodnocení agrese Ruska a Putina by mělo být naprosto jednoznačné. Bezpochyby je politická scéna na Ukrajině velmi turbulentní, ale nikterak to nesouvisí s tím, že tam Rusko nemá vůbec co dělat, Ukrajina je suverénní stát, je tedy čistě záležitostí Ukrajiny a jejím svobodným rozhodnutím, jakým způsobem stabilizuje politickou situaci, jakým směrem se bude orientovat, nakolik se sváže s Evropskou unií a jestli bude postupně směřovat do NATO. To má být suverénním rozhodnutím Ukrajiny, Rusko je prostě jiná země, jiná mocnost, které do toho nic není.
Takže nesouhlasíte s názory, že Rusko je tak nějak v právu, protože prostě jen chce, aby Ukrajina zůstala neutrální, aby byla jakýmsi nárazníkem mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem?
To je neoimperiální Putinovská politika. V době, kdy země ekonomicky strádá, kdy se očekává nespokojenost obyvatel, na ruskou společnost tradičně funguje hraní na nacionalistickou strunu a zároveň prezentace Ruska jako imperiální mocnosti, která postupně dobývá nová území a rozšiřuje svůj vliv. To je strategie Putina, jak vyvažovat deficit demokracie a svobody a zároveň slabší a slabší ekonomický výkon, který se projevuje na životní úrovni obyvatel. Neoimperiální zájmy Ruska nejsou nic nového, my jsme je pocítili v době, kdy se v Česku rozhodovalo o zřízení radaru a Rusko v žádném případě nesouhlasilo s tím, aby Česká republika podepsala bilaterální smlouvu s vládou Spojených států, byť tam byla podmínka, že radar by začleněn do obrany NATO v momentě, kdy by byla vytvořena. Historie kolem toho, jak se k tomu vrcholní politici Ruské federace vyjadřovali, zjevně ukazovaly a dnes je to viditelné, že Česko také bylo a stále ještě je ve sféře zájmů Ruska. Rusko má stále to imperiální vidění, stále považuje bývalé satelity Sovětského svazu, země střední a východní Evropy nebo pobaltské republiky za území, které je stále ve sféře jejich zájmu, kde se vede mocenský boj. Tenhle pohled Putin uplatnil daleko silněji na bývalé země Sovětského svazu a Ukrajina je v jeho sféře zájmu. Ale to, že to tak Putin vidí, ještě neznamená, že je to pohled legitimní a ospravedlnitelný. V žádném případě, protože musíme vycházet ze suverenity zemí a z jejich práva rozhodovat o vlastní budoucnosti.
Jak si vysvětlujete proruský postoj českých politiků, ať už v případě současného nebo bývalého českého prezidenta, nebo ministra průmyslu Jana Mládka, který překvapivě navrhuje v této době, kdy Evropa uplatňuje protiruské sankce a kdy ekonomika Ruska padá, rozšiřovat česko-ruské obchodní vztahy?
Myslím, že ministr zahraničí, který nese odpovědnost za to, že Česká republika bude respektovat a prosazovat společnou evropskou pozici, by se měl velmi hlasitě ozvat a upozornit na to, že Mládkovy plány, které chtějí znovuobnovit a posílit hospodářskou spolupráci s Ruskem, jsou v příkrém rozporu se společnou evropskou sankční politikou. O tom se tu mlčí, a přitom je to velký problém. Tím Mládek vytahuje Českou republiku z Evropy. Ale u Mládka to není jediný případ. Méně známé je, že ministerstvo průmyslu prosazuje výstavbu závodu na výrobu paliva pro jaderné elektrárny, kde za českou firmou, která má investovat, je skrytá společnost Tvel, která je stoprocentně vlastněna Ruskou federací. To znamená, že ministerstvo průmyslu umetává cestičku pro Rusko, aby tady vybudovalo závod na výrobu jaderného paliva, čímž by se české jaderné elektrárny dostaly zpátky do závislosti na ruském jaderném palivu. Těch kroků je víc.
Pokud jde o politiky, myslím, že tam hrají roli ekonomické, klientelistické vazby, do kterých nikdo z nás nevidí. Myslím, že síť Putinových špionů a spolupracovníků se rozrůstá, on si tkal celou dobu sítě z lidí, kteří prosazují jeho zájmy. Je zřejmé, a nejsem první, kdo tohle říká, že to proniklo i do naší politické reprezentace. Zmiňuje se o tom i výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby, která popisuje zvýšenou aktivitu ruských tajných služeb, které pronikly do nějaké nevládní organizace, mezi novináře, ale také i mezi politiky. Ale už v ní neříkají, které politiky mají na mysli. Můžeme jen dovozovat z toho, jak nepokrytě někteří z politiků hájí ruské zájmy. Zeman je zřejmý, bývalý prezident Klaus je také zřejmý, Mládek je také zřejmý a u premiéra Sobotky se zdá, že ten vliv je tam také. A tak můžeme hledat a pokračovat dál.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Libuše Frantová
