Malínský (ČSSD): České devatenácté století (1848-1918) a první odboj

Skutečných vlastenců podle něj bylo tak málo, že se vešli pod jednu střechu do jedné větší místnosti; kdyby ta střecha a budova spadly, znamenalo by to konec českého národa. Když r. 1847 ve vysokém věku zesnul Jungmann, byl to podnět k prvnímu z velkých národních pohřbů, které se staly trvalou součástí českého předúnorového veřejného života (k posledním patřily pohřby Masarykův r. 1937 a Benešův r. 1948). S patriarchou národního obrození se loučilo 10 000 lidí; Josef Frič, advokát, vlastenec a zakladatel i dnes trvající občanské dynastie, z níž lze připomenout studentského vůdce r. 1848 Josefa Václava Friče, cestovatele Alberta Vojtěcha Jose Friče (1882–1944) a filmového režiséra a herce Martina Mac Friče (1902–1968), si pohnut a vzrušen oddechl: „Tak přece jen nevyhyneme“.

Revoluční rok 1848, tradice, bez níž není představitelný první odboj, byl dějinným předělem. Hnutí, které bylo součástí celoevropské vlny (vyhnula se prakticky jen nikolajevskému Rusku), přivedlo na svět první české politiky: vrchnostenské úředníky, měšťany, malostatkáře, novináře, umělce, vědce, kněze. Zplodilo i první moderní českou politickou formaci, spolek LÍPA SLOVANSKÁ. O kroměřížské ústavě již byla řeč; produktem hnutí se však stal i první moderní český exil, symbolizovaný Josefem Václavem Fričem (do vlasti se vrátil až jako počínající padesátník r. 1879). Vznikla i první už bytostně česká umělecká generace májovců a s ní i prvních českých podnikatelů. Čeština přestává být pouze ukoptěnou řečí periférie a zapadlých vsí a městeček; krok za krokem se také stává salónním jazykem vznikajících vyšších vrstev buržoazie.

Intermezzo bachovského neoabsolutismu, v podstatě labutí písně feudalismu, přešlo za cenu značných ztrát poměrně rychle do historického faktu. Šedesátá léta jsou počáteční dobou všestranného vzmachu českého etnika. Třetí generace národního obrození, generace nedoceňovaného RIEGROVA SLOVNÍKU NAUČNÉHO, SOKOLA či HLAHOLU, spěje ke svému životnímu vrcholu. Může se přitom opřít o poměrně rozvinuté a kvalitní střední školství i industrializaci, která do měst přivádí čerstvé síly z venkova. Na počátku šedesátých let se stává skutkem první z proslulých riegrovských drobečků, budova vůbec první české profesionální divadelní scény, PROZATÍMNÍ DIVADLO, dodnes patrné v soubudoví historické budovy Národního divadla. Zasněná Praha ožívá: osidlují ji čeští malíři, spisovatelé, herci, dramatici, sochaři. Vesnice v zázemí postupně mizejících středověkých hradeb se před očima mění v průmyslová města značné velikosti; vzniká tak zárodek dnešního širšího pražského centra. Obdobný vývoj pozorujeme na Moravě i ve Slezsku. Snaha Vídně o vytvoření moravské slovanské národnosti, tříštící dále českou státnost, vyznívá do ztracena. Kolem poloviny sedmdesátých let je zřejmé, že nejzápadnější slovanský národ skutečně není, jak si čeští Němci s hrůzou poprvé uvědomili již r. 1848, folklorní věcí. Že se tu vedle Němců a Maďarů, zaštítěných kompromisním dualistickým projektem z r. 1867, dere na světlo třetí činitel: stále dost provinciální, ale sebevědomí a před očima sílící Češi.

Toto rozpětí necelých třiceti let – doby i dnes neuvěřitelně krátké – symbolizují dva výroky otce národa Palackého. První z r. 1848 hájí Rakousko, obohacené o federalistický projekt, větou, že kdyby ho nebylo, musili by si ho Češi ve svém vlastním zájmu vytvořit. Druhý z druhé poloviny šedesátých let odráží deziluzi z dualistické rakousko-uherské konstrukce a břitce sděluje, že Češi byli před Rakouskem a budou i po něm. Od té doby bylo zřejmé, že čas historické existence nemocné říše ve střední Evropě se začíná krátit. Krátit o neschopnost nahradit křehká dynastická přediva modernější státoprávní konstrukcí, krátit o neschopnost reagovat adekvátně vývojově na stále hlučnější výzvy času. Času mohutnějícího kapitalismu a sílící občanské společnosti, času nezvratného odchodu pozdně feudálních vrstev z historického jeviště. Čas oponou trhnul, napsal tehdejší nejnadanější český novinář, básník a Evropan májové generace Jan Neruda (1834-1891).

Sedmdesátá a osmdesátá léta předminulého století, jak upozornil zesnulý velký český historik Zdeněk Kárník ve svém gigantickém fragmentu DĚJIN ČSSD, je dobou neobvyklého a strmého vzestupu české národní společnosti. Setba šedesátých let a naděje osmačtyřicátého roku se materializovaly do vzniku výrazných uměleckých generačních seskupení: na májovce navázali vlastenečtí ruchovci let šedesátých a patetičtí a mezinárodně rozhledění lumírovci let sedmdesátých. Výtvarný svět ovládla generace Národního divadla. Hudba dostala ve Smetanovi a Dvořákovi své první moderní světově proslulé představitele a současně zakladatele moderní české klasické hudby vyrůstající z jejích národních barokních a klasicistních kořenů. Národní divadlo je však – podobně jako Národní muzeum – ještě něčím více: jsou národními chrámy, půdou, z níž vyrůstá další rozmach donedávna pohřbívaného národa ze srdce Evropy. Riegrovské drobečky v této době gradují: otevírá se přes tragický požár vznosná budova Národního divadla, Koňský trh získává novou dominantu v historické budově Národního muzea, rozdělením pražské univerzity na českou a německou část se zněkolikanásobuje prostor vznikající a rychle sílící české vědy, která se z nových časopisů, jakým byla např. masarykovská revue ATHENEUM, rychle rozkřidluje do světa. Zázrak národního obrození vrcholí nástupem čtvrté generace. Generace masarykovské.

Dotváří se i sociální a politická struktura zpochybňované Koruny. Velkolepý sen o překonání sociálních rozdílů, linoucí se ze snah První Internacionály, Internacionály Marxovy, jak ji pojmenují pozdější generace historických demokratických socialistů, dobově zvaných nejčastěji petrolejníky, se krvavými obětinami Pařížské komuny, uzavírající věk klasických evropských revolucí, přelévá i k nám. Vzrušené výkřiky davu jednoho z nejpozoruhodnějších podniků doby národního vytržení, táborového hnutí, se z úbočí severočeského Ještěda přenášejí do Liberce, Ústí, Brna, Ostravy, Prahy, Plzně, Kladna. Svět mozolných pěstí si zvyká na touhu po důstojném životě, úctě národní společnosti a zásluhou moudrých souběžců, jakými byli manželé Masarykovi, Karolína Světlá, Svatopluk Čech, Albín Bráf krok za krokem svého cíle také dosahuje. Dělnické davy let devadesátých, nepřehledné zástupy mužů a žen pera i kladiva slavící první Svátky práce a prosazující na přelomu století alespoň zčásti ideu všeobecného, přímého, tajného a rovného volebního práva, kteří rozhodným způsobem revolucionizují životní styl a hodnotové orientace lidových vrstev, se stanou základní zdrojnicí exilových vojsk pučícího prvního odboje. Doplní je i venkovský, rychle vyspívající lid vzdělávaný agrárním hnutím. Devadesátá léta se stanou přechodem mezi raně a zrale obrozeneckou českou společností. Společností rychle rostoucí hospodářské síly a krnějící politické rovnoprávnosti, vybíjející se jazykovými boji mezi českými a německými (ve zbytkovém Slezsku částečně i polskými) obyvateli budoucího Česka.

Skepse litomyšlského rodáka Huberta Gordona Schauera (1862-1892) zamýšlejícího se nad budoucností českého národa (její poslední ozvuky nalezneme ještě v za protektorátu vydaných knihách národní statečnosti, jakými jsou neprávem zapomínané jedinečné OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO básníka českého jazyka Vladislava Vančury nebo NESMRTELNÝ NÁROD posledního prvorepublikového ministra zahraničí historika profesora Kamila Krofty; oba činnou účast v druhém odboji zaplatili svými životy), se ukázala nedůvodnou. Národní strana i Národní strana svobodomyslná (liberální, mladočeská) stejně tak jako Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická se v devadesátých letech počínají třepit: postupně vzniká strana českých socialistů, osamostatňuje se agrární hnutí, roztříštěný vliv katolické církve je patrný v křesťanskosociálním proudu i v jeho křesťanskodemokratickém oponentu. Zcela stranou na počátku minulého století stojí spíše sektě navenek podobná Masarykova realistická strana a v jistém ohledu ji následují i dvě menší liberální strany zúročující ve svých programech tradice a odkaz pokrokářského hnutí Omladiny předcházejícího desetiletí. Osobitě se vyvíjí situace na Moravě, kde prosazením Moravského paktu (1905) nastává křehké období zranitelného národního smíru a vznikem Pokrokového bloku, za nímž stojí rychle se rozvíjející osobnost mladého Vlastimila Tusara (1880–1924), se ustavují a do veřejného povědomí se vstřebávají základní mechanismy a náležitosti velkých koalic první Československé republiky. Na Slovensku nástupem hlasistické a prúdovské generace postupně ustává dosavadní martinská uslzená nostalgie a nekritická rusofílie narodniarov a formuje se tu základ velkých jmen historické meziválečné První republiky (Vavro Šrábor, Emanuel Lehocký, Milan Rastislav Štefánik, Andrej Hlinka, Ivan Dérer, Pavol Blaho).

Skepse v politice (francouzský historik Ernest Denis v závěrečných pasážích svých monumentálních ČECH PO BÍLÉ HOŘE si povzdechl, že nadějí rozhádané české politiky by mohl být, kdyby nebylo jeho domýšlivých augurských gest, profesor Masaryk) sílila. Formálnost státoprávních ohražení pronášených při zahajování říšských rad duněla prázdnotou bezmoci.

Ale jinde síla národa byla součástí veřejného povědomí. Někdejší náskok českých a moravských Němců ve školství i kvalitě života byl zlikvidován. Nepřehlédnutelných pokroků dosáhl i český feminismus. Skvělá, stále se zlepšující úroveň českého obecného, měšťanského i středního školství (zdaleka nejen gymnázií) budila v dalších zemích monarchie rozruch. Přetlak vzdělanců, často studujících i na zahraničních univerzitách, byl tak silný, že si vynucoval založení druhé české univerzity. Síly rakouskoněmeckého šovinismu však byly silnější a krize monarchie pokročilá; čas k realizaci letitého požadavku nastal až po Osvoboditelově příjezdu do Prahy na konci roku 1918. Pověstná však byla i kvalita českých řemeslníků, zemědělců, dělníků a techniků šířících českou proslulost i četnými hospodářskými zahraničními emigracemi. Tak vznikal pozitivní mýtus zlatých českých rukou.

Rozmach lidových vrstev byl provázen dalším strmým vzestupem umění. Počínaje MANIFESTEM MODERNY (1895) nastupují nové umělecké generace. Tou počáteční byli devadesátníci. Jejich generačním protagonistou se stal vznešený churavec, nesporný arbiter elegantiarum své doby František Xaver Šalda (1867-1937). Světové úrovně dosahují básníci české Omladiny Stanislav Kostka Neumann (1875-1947) nebo vlastenecky bojovný Viktor Dyk; výšiny ducha cizelují devadesátníci Otokar Březina nebo jeho jihočeský blíženec Antonín Sova. V hudbě se prosazuje smetanovský Zdeněk Fibich a do světové proslulosti se dere geniální cholerický Moravan Leoš Janáček. Nezaostávají ani malíři prodírající se ve svých špičkách rovněž do světové proslulosti. Bezprostředně před první světovou válkou na sebe pozornost upoutávají bohémský satirik a humorista Jaroslav Hašek (1883-1923), bratři Čapkové a jejich společný přítel, dramatik a prozaik a legionářský generál František Langer. Zapomenout nejde ani na pražskou německou literaturu, přímo i nepřímo poznamenanou českými kulturními vlivy. Arconauti, jak se také těmto mladým mužům říkalo podle pražské novoměstské kavárny naproti Masarykovu nádraží, kde se scházeli, byli oknem české kultury do světa svými překladatelskými schopnostmi a prostředkujícími kontakty. Jména Franze Kafky (1883–1924) ani Maxe Broda (1884–1969) nejsou v žádném případě jejich vyčerpávajícím výčtem.

Pominout nelze ani českou vědu. Předválečné období je jakýmsi jejím nadechnutím; výdech, symbolizující meziválečný vzestup, se teprve dostaví. Její novou platformou se na počátku devadesátých let stává legendárním, byť poněkud podivínským nezištným mecenášem Josefem Hlávkou vybudovaná Česká akademie věd a umění císaře Františka Josefa. Uvádět tu do vyčerpání skvělá jména většiny profilujících přírodních a společenských (humanitních) vědních oborů a disciplín nemá smysl. O to více je potřeba zdůraznit stoupající význam nadšenecké vědy regionální, provozované ušlechtilými podivíny a neúmornými zanícenci působícími nejčastěji ve školském prostředí. Právě v tomto období vzniká základní síť knihoven, archivů a zejména muzeí a galerií. Poněkud nekonvenčním způsobem – neopakovatelným úsměvně sarkastickým holdem – jim postavili nadčasový pomník slavní „cimrmanologové“ Svěrák a Smoljak v jedinečném filmu Oldřicha Lipského ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA.

Síla ducha i síla rukou se v té době také stává silou národního českého kapitálu. Banky, z nichž nejproslulejší je ŽIVNOBANKA, zasahující svými kontakty daleko za hranice své užší české vlasti, kterou dodnes připomíná vznosná budova České národní banky na pražských Příkopech nedaleko Prašné brány, jsou vlajkovou lodí dalších významných podniků, jakými byly Ringhofferovy smíchovské nebo Kolbenovy a Daňkovy vysočanské strojírny, podniky Vítkovického těžařstva nebo proslulá plzeňská zbrojovka evropského věhlasu spojovaná se jménem Emila Škody či rozsáhlé uhelné oblasti Ostravska, Mostecka nebo Kladenska a mladoboleslavská automobilka firmy Laurin a Klement. Panoráma českého úspěchu dotvářely potravinářské podniky typu plzeňských nebo českobudějovického pivovaru. Český kapitál, byť ještě nedosahuje na svého staršího německočeského sourozence, nemluvě o jeho vídeňských rodičích, přesahuje úzké národní hranice. Dere se na Balkán, usazuje se v Rusku, krajansky nabývá výchozích pozic v USA. Prospívá slovanské věci, dobrému českému jménu, ale také své vlastní hospodářské a finanční síle. Účel se tu snoubí s ideálem, praktičnost s nezištností a velkorysostí, jež se projeví v kritických dnech prvního odboje i vznikajícího československého státu a státnosti.

Česká společnost lhostejno zda v Čechách, či na Moravě nebo Slezsku (zde byla situace českého etnika nejsložitější, protože tradiční česko-německou dualitu tu komplikovalo etnicky nevyhraněné slezanství a národně nebývale aktivní polské národní hnutí jevící ve svých projevech a snahách tradiční prvky a tendence šovinizujícího velmocenského mesianismu – je to Slezsko SLEZSKÝCH PÍSNÍ Petra Bezruče) stojí na v předvečer nikým neočekávané první světové války na křižovatce svého dosavadního vývoje. Česká emancipace, sahající po politickém dovršení, čelí hned několikerým tlakům: pangermánských tendencí hohenzollernského Německého císařství, hungarošovinismu zalitavské Budapešti, latentní síle polského nacionalismu a zatím tušeným emancipačním ukrajinským snahám, jež i dnes mají své centrum ve Lvově; ruská karta, o níž se opírá významná část české předválečné politiky, je již tehdy její soudnější částí pociťována jako velmi sporná. Na písku je budováno i kramářovské novoslovanství navazující na pražský Palackého a Šafaříkův Slovanský sjezd osmačtyřicátého roku. Projekt dráhy Berlin-Istanbul dává těmto dobově protislovanským expanzionistickým imperialistickým snahám vyhrocený výraz vzbuzující na české – ale i na slovenské – straně nikoliv neoprávněné obavy o vlastní zdárnou národní budoucnost a samostatnost.

Česká národní společnost předválečného období, do značné míry také produkt nezvykle dlouhého více než čtyřicetiletého mírového období, byla plně rozvinutou dobovou modernitou. Míra analfabetismu se pohybovala kolem 5% populace, pravidelná četba novin a aktivní provozování volnočasových aktivit ochotnických, čtenářských, turistických, tělocvičných, populárně vědeckých bylo na pozoruhodně vysoké – vlastně špičkově evropské – dobové úrovni. Okny do světa byly početné krajanské kolonie v USA, Rusku, ale také ve Francii, Srbsku nebo Švýcarsku a Německu. Mezi touto diasporou a mateřskou zemí vládl podle dobových kritérií čilý a v podstatě ničím nerušený ruch. Jeden z možných obrazů této národní multikulturality (Giddensova konceptu kosmopolitního národa) přibližuje pozoruhodný román Eduarda Basse CIRKUS HUMBERTO.

Důležitým prvkem identity tohoto obrozujícího se češství byla jeho dějinná sebereflexe. Důsledně si všímala vrcholů národních dějin: království posledních Přemyslovců, doby Karla IV., české reformace počínající betlémským reformátorem Janem Husem, ušlechtilou nadnárodní misí vývojového revolucionáře, učitele národů Jana Ámose Komenského, ale i prvních buditelů, již připomenutých Dobrovského, Jungmanna, Palackého, Havlíčka. Největší z buditelů, přehlížený a často bezduše vysmívaný a pomlouvaný Masaryk, se nacházel v zenitu svých životních sil. Slovanský faktor, zejména ruská slovanská velmoc, dodával těmto výrazným osobnostem, často bojujícím nerovné souboje s vlastními pochybami i malostí a malověrností jejich společenského i lidského okolí, sílu a jistotu. Ve své filozofii českých dějin, podporované pozoruhodným vývojově utvářeným popularizačním projektem rozsáhlého literárního díla všestranného historika, jedinečného popularizátor a budoucího čitatele nadčasové NÁRODNÍ PŘÍSAHY Aloise Jiráska, zúročuje pozoruhodný vzestup české společnosti, který sami její aktéři považovali – nikoliv neoprávněně – za zázrak. Zázrak neúmorné drobné práce a neutuchajícího altruistického entuziasmu.

Masaryk a jeho kruh se vyznačují tím, co tolik schází jejich kritikům: cítí potřebu velké koncepce, kterou je jim prosazování demokracie. Roste omyly a sílí úspěchy. Otevřenost novým myšlenkám, důvěrná znalost prostředí sociálně slabých vrstev, evropská, ale také světová osobnostní rozhleděnost, reflektující vedle evropské také americkou i ruskou zkušenost, osobnostní kontakty, objímající tehdejší svět, byly základem všech aktivit tohoto prozíravého muže nevšedního činu. Jeho soustředěnost na kultivovaný a sebekultivující princip výkonu je pozoruhodná. Doplněna o potřebu individualit ve všech lidských činnostech – právě tak ho líčí např. ve svých válečných rozhlasových vzpomínkách jeho syn Jan – a opřena o vznosnou tradici české reformace – i zpravidla zdařilý výběr vhodných spolupracovníků – mění se Masarykova zahraniční akce v naději na důvodný úspěch.

Na klíčový dějinný průsečík, přicházející v nejméně očekávaném okamžiku, který našim předkům nabídl válkychtivostí a touhou po moci posedlý pangermanismus a jeho bezuzdní představitelé, byla česká společnost, aniž to mohla tušit, skvěle připravena. Hrdinství legionářů, velkorysé vizionářství představitelů Masarykovy zahraniční akce i ztráta elementární politické soudnosti vedoucích představitelů Ústředních mocností v konfliktu velké války byly hlavními hnacími silami této krajně nepravděpodobné naděje na úspěch. Naděje, jež z pověstného benešovského kroku do tmy, který započal v září 1914 během společné pověstné Masarykovy a Benešovy cesty letenskou plání do redakce ČASU, učinila jeden z vrcholných momentů českých dějin vůbec. Momentu jásajících davů na Václavském náměstí 28. října 1918.