„Vítězství pravdy a lásky hlásané před téměř 30 lety bylo jaksi předčasné.“ Analytik odkrývá, jaké konflikty bují po celém světě. A účastní se jich prý převážně muslimové

Svět válek 2017

Všemožné informační servery, které se zabývají bezpečnostní politikou a jsou mnohými našimi politiky a mediálními pracovníky pojímány jako zjevená pravda, zvláště pokud jsou americké, vyčíslují počet vojenských konfliktů v tomto roce na 15 až 22. Jenže realita je výrazně horší. V současnosti po světě bují kolem 30 intenzivnějších válek, které ovlivňují život obyvatel účastnických zemí. V převážné většině z nich vidíme na jedné či obou stranách fronty muslimy. Většina konfliktů probíhá v Africe a muslimské části Asie.

Americký kontinent

V současnosti se začíná jevit jako oblast nejžhavějšího střetu ve formě občanské války podporované intervencí ze zahraničí Venezuela. Střety mezi provládními a protivládními skupinami dosahují místy intenzity občanské války s řadou mrtvých. Významný producent ropy má po drastickém poklesu této komodity hospodářské problémy a obtížně zvládá sociální politiku. Zároveň nelze přehlédnout silnou snahu USA o vměšování do Venezuely podle dlouholeté tradice prosazování amerických zájmů v Latinské Americe. Problém je v tom, že vojenský zásah by zdaleka nemusel získat výraznou podporu ze strany latinskoamerických zemí, které mají k USA právě na základě historické zkušenosti dosti podezíravý přístup. Další zemí, kde boj dosáhl úrovně občanské války, je Mexiko. Zde se jedná o boj organizovaného zločinu, konkrétně narkomafie proti státu. Situace dosáhla stavu, že zločinci se snaží ovládnout celé oblasti, zabíjejí policisty i vojáky. Především v chudších oblastech bují korupce a na severu pašování lidí do USA. Vývoj je ukázkou toho, kam vede tolerance k obchodu s drogami ze strany neoliberálních vlád, především v USA. Pokud by existovala opravdová snaha o zastavení přísunu drog z jihu přes americkou hranici, podařilo by se tento obchod zastavit. Bohužel řada indicií napovídá tomu, že na špinavém bussinesu se podílejí tajné služby. Stačí si připomenout aktivity CIA ve Vietnamu a okolních zemích a spolupráci stejné organizace s islámskými narkomafiány v Afghánistánu, Pákistánu a Libanonu. Vláda současného amerického prezidenta zároveň čelí nenávistné kampani proto, že se snaží posílit ochranu hranice s Mexikem a tím zabránit pašování drog i lidí. V obou případech je zcela evidentní dvojaká politika, kdy se proti drogám a ilegálům bojuje pouze oficiálně. Dále nelze přehlédnout rostoucí rasový střet v USA, kde se bílá komunita opírá o současného prezidenta, zatímco barevná a muslimská o jeho bývalou protikandidátku. Několik desítek let všemožně prosazovaného multikulturalismu a zvýhodňování černochů nepřineslo žádný výsledek, kromě stále ostřeji rasově rozdělené společnosti. Takzvaný tavicí kotel vymyšlený jako název divadelní hry režisérem Zingvilem již roku 1908 evidentně nefunguje. Přesněji funguje pouze mezi Evropany, případně mezi Evropany a částí Asiatů. Afrikanizace evidentně nefunguje, dokonce ani v armádě, bez ohledu na všemožnou mediální reklamu, snaha o utlačování bělochů a přepisování historie vzbuzuje rostoucí odpor a střety nabírají místy podobu občanské války.

Evropa

Z hlediska Evropy můžeme prakticky navázat na předešlou kapitolu. Rovněž pokrytecká snaha o afrikanizaci a islamizaci Evropy cestou takzvaného multikulturalismu pomocí takzvaných uprchlíků vede k přesně opačnému efektu, než se snaží dosáhnout vedení EU, Německa, Francie, Švédska a jimi ovládaná média a neziskovky. Roste odpor a probouzí se vlastenectví. Celý proces ohrožuje stabilitu a existenci EU. Tavicí kotel se nekoná s výjimkou nepočetných psychicky narušených či morálně pobloudilých ošklivek, bláznivek, pracovnic neziskovek a prostitutek nadšených africkou inseminační misí placenou z daní občanů EU a doprovázenou rostoucím počtem onemocnění AIDS a tuberkulózy. Celá afroislámská invaze by mohla být do určité míry k smíchu, kdyby zde nebyla snaha takzvané uprchlíky ponechávat v Evropě a zároveň s nimi nepřicházeli islámští teroristé a narkomafiáni, což je mnohdy totéž. Rostoucí počet nenávistných teroristických útoků muslimů žijících v EU i migrantů destabilizuje celou EU, zvyšuje náklady na ochranu jak před přímými útoky teroristů, tak z hlediska zdravotního ohrožení a přivádí celé společenství k rostoucímu rasovému napětí a na pokraj otevřeného násilí. Obecně lze konstatovat, že EU je již plně ve válce i s islámským terorismem, přičemž vedení unie z ideologických důvodů doslova sabotuje jak prevenci, tak základní potřeby z hlediska bezpečnosti občanů.

Počátky násilné islamizace můžeme hledat na Balkáně, kde došlo s podporou EU a NATO k protisrbské etnické čistce, což vyvolalo nestabilitu v celém regionu a vedlo k podpoře agresivních islamistických skupin podporovaných zbraněmi a bojovníky Al Kajdy a finančně ze Saúdské Arábie. Bosna a Kosovo se staly základnou a výcvikovými středisky islámského terorismu a obchodu s drogami směřujícími do Evropy. Tento zásadní bezpečnostní problém se zcela opomíjí a navíc opět přibývají střety na hranicích Kosova a Bosny s okolními křesťanskými zeměmi, které mohou přerůst ve válku.

Dalším prostorem stále chroničtějšího ozbrojeného konfliktu je Ukrajina a její občanská válka. Ruská pomoc zachránila od bojů a genocidy obyvatele Krymu, kteří se rozhodli v nezpochybněném referendu a podle práva národů na sebeurčení velkou většinou pro odchod z Ukrajiny a návrat do Ruska. Už fakt, že USA a EU toto referendum účelově neuznávají, je vážným varováním z hlediska demokracie a jejích principů v Evropě, přičemž situace na hranicích Ukrajiny a Ruska je na pokraji války. Je opravdu zarážející, že demokraté a bojovníci za lidská práva z EU místo aby se radovali, že aspoň na Krymu není válka a lidé se tam nevraždí, tak dělají vše proto, aby tamní klid narušili. Nedávno ukrajinští ozbrojenci zavraždili ruského pohraničníka na Krymu přímo na přechodu mezi Ukrajinou a Krymem.

V prostoru Donbasu je situace ještě horší. Tam stojí na jedné straně rozvrácená ukrajinská armáda a na druhé dobrovolníci bránící svoje rodiny. Na Donbasu podle svědků funguje normální život a tamní vláda ani neprovedla mobilizaci. Vzhledem k tomu, že neexistuje jednotná fronta, dochází k pronikání ukrajinských agentů na území Donbasu, kde provádějí vraždy a sabotáže. Vesnice a města na Donbase jsou cílem soustavných dělostřeleckých útoků ze strany ukrajinské armády, přičemž dochází k ničení nevojenských soukromých domů a pobíjení civilních obyvatel. Naopak útoky oproti ukrajinskému civilnímu obyvatelstvu ze strany ozbrojených sil bránících Donbas prokázány nebyly. Přesto se propaganda EU snaží vyvolávat dojem, že obě strany porušují příměří a napadá za to Rusko. Přitom právě Ukrajina nedodržuje podmínky druhé dohody z Minska a svévolně obsadila nárazníkový prostor kolem Donbasu a vede odtud útoky. V EU to nikomu nevadí. Na straně ukrajinské vlády už bojuje první islámský prapor a nelze vyloučit, že islamistů bude přibývat výměnou za ukrajinské pasy umožňující cestovat do EU.

V Evropě dále roste napětí na hranici mezi Ruskem, pobaltskými státy, Finskem a Norskem. Integrace států EU do NATO pokročila takovým způsobem, že v podstatě i neutrální státy jako Švédsko a Finsko se aktivně vojensky zapojují do kampaně proti Rusku. Soustřeďování vojsk NATO kolem ruských hranic od Gruzie až po Norsko pod záminkami cvičení a zajištění míru nelze vykládat jinak, než jako provokaci až na pokraj války. V takové situaci může velmi lehce dojít k vypuknutí střetu selháním lidského faktoru, nebo je možná velmi jednoduchá akce pod falešnou vlajkou zaměřená na obvinění Ruska z vyvolání války. Přitom je logické, že Rusko, které je podstatně vojensky slabší než NATO nemá zájem o vyvolání války. Jen americký vojenský rozpočet je minimálně devětkrát vyšší, než ruský. Pro Rusko je rozhodně zajímavější obchodovat se státy EU, než vést válku, pro niž nemá důvod ani kapacity. Je logické, že válka mezi NATO a Ruskem by byla jaderná a hlavní ztráty by nesli obyvatelé Evropy. Každý, kdo není tak bohatý, aby mohl včas zmizet na dlouhá léta na druhý konec světa, by si měl uvědomit, že jaderná válka si z hlediska obětí nevybírá. Postihne zničením kontaminací životního prostředí i politiky, mediální pracovníky a neziskovkáře, kteří se podílejí na jejím vyvolávání. V nejhorším případě postihne země EU jak jaderná válka, tak exploze islámského terorismu v době oslabení válkou na východě. Nejhorší je, že EU se snaží zasahovat do cizích válek mimo svoje území a blízké zahraničí a přitom není schopna a ochotna zajistit ani bezpečnost svých občanů.

Asie a Afrika

V tomto prostoru lze napočítat minimálně 25 konfliktů. Nejnebezpečnější je rostoucí napětí kolem Severní Koreje. Nemá smysl zabývat se otázkou, zda má každý stát právo na držení jaderných zbraní a jejich nosičů. Na jedné straně má severokorejský režim daleko k demokracii, ale na druhé je jasné, že bez jaderných zbraní by se pravděpodobně stal cílem útoku amerických a jihokorejských ozbrojených sil. Důvodem jsou především mohutná ložiska uranu a možnost přiblížit americkou armádu na dalším místě po zemi k hranicím Číny a Ruska. Problém kulminuje dále spory mezi Čínou a okolními zeměmi o ostrovy a námořní základy budované Činou jako předsunutá obrana z hlediska raketového i námořního útoku. Nedávná nabídka Číny Rusku na vytvoření aliance proti NATO je důležitá nejen z hlediska světové bezpečnosti a ohrožení jaderným konfliktem, ale rovněž i naší republiky, protože bychom se mohli dočkat vyslání našich vojáků kamsi do tichomoří bojovat za zájmy Jižní Koreje, která má spojeneckou smlouvu s USA. Zde je vidět, že je více než na čase vrátit se k původnímu cíli NATO, kterým byla ochrana evropských zemí, a to především vlastními silami, nikoli jakési koloniální expedice na druhý konec světa.

Dalším problémem je rostoucí napětí mezi Indií a Čínou a jakési prostory, kudy má vést pozemní část obchodní hedvábné stezky do Asie. Z tohoto hlediska nelze přehlédnou sbližování Indie s USA, které se snaží rozšířit dodávky zbraní pro indickou armádu. Z hlediska Číny tak vzniká situace, kdy je zevnitř ohrožena uhurskými islámskými teroristy podporovanými z Afghánistánu a pravděpodobně touto cestou i ze Saúdské Arábie a USA. Zároveň nelze přehlédnout historické napětí mezi Indií a Pákistánem, přičemž obě země jsou držiteli jaderných zbraní. I zde mohou jaderné hrátky vyvrcholit jaderným konfliktem.

Nepřehlédnutelný je vývoj v Iráku, Sýrii a Palestině. Zde se pravděpodobně podařilo potlačit sunnitský islámský stát, jenže výsledkem bude rozptýlení jeho vedení a pokračování boje v dalších zemích, včetně Evropy. Zároveň nekončí válka mezi islámskými palestinskými teroristy a Izraelem, kterou evropská média prezentují ve výrazně zkreslené podobě. Dosud nikdo se nezmínil o tom, že teroristé mají přímou vojenskou podporu skupin Al Quds, které jsou součástí Revolučních gard Íránu. S jejich pomocí se na takzvaná palestinská území dostávají komponenty raket a další teroristický materiál. Ten je pašován na území Izraele tunely. V dalším případě íránští odborníci navrhli odsuvné střechy na domech svých palestinských spolubojovníků a odtud jsou odpalovány dalekonosné rakety na Izrael. Pokud zasáhne izraelské letectvo a dělostřelectvo, jsou evropská média plná snímků zbořených domů a ubohých Palestinců. 0 tom, že tyto domy sloužily jako raketové základny, evropská média mlčí a obviňují Izrael z násilí proti civilistům.

Další zlý konflikt vidíme v Jemenu, kde se mění v katastrofu. Je otázkou, jaký má Saúdská Arábie mandát k válečnému tažení v cizí zemi a zabíjení tamních obyvatel. Dále je zcela nepochopitelné, že se proti genocidě neozývá nikdo z OSN, ani z EU. Na jedné straně neustávající povyk a sankce proti Rusku za to, že zabránilo genocidě na Krymu a na druhé straně žádný povyk a žádné sankce proti Saúdské Arábii, která provádí genocidu v Jemenu.

Můžeme připomenout občanskou válku v Mali, kde bylo již v roce 2013 dosaženo vítězství demokratických sil podporovaných z EU, ale válka trvá dále. Obdobná situace je v Afghánistánu, kde se bojuje od roku 2002 a USA nejsou schopny ani s podporou řady spojenců dosáhnou vítězství. Jaký bude vývoj v Iráku je ve hvězdách. Každopádně americká demokracie tam evidentně nefunguje. Pokračují boje kolem Náhorního Karabachu, stejně jako střety s teroristy v Čečensku. Na Filipinách sílí boj s islámskými teroristy, kteří se hlásí k islámskému státu. Kdy dostanou svůj stát slíbený počátkem dvacátých let minulého století Kurdové je rovněž otázka. O řadě válek v Africe mezi domácím obyvatelstvem a roztahujícími se islámskými teroristy by se mohlo napsat několik dalších článků. Každopádně je vidět, že vítězství pravdy a lásky a lidských práv hlásané před téměř třiceti lety bylo jaksi předčasné.