Lenka Procházková:

Rukavice Františka Kriegla

21. srpen 1968 je jedním z černých dnů naší historie. Většina lidí, kteří tehdy v ulicích svých měst a obcí vyjadřovali protest proti vpádu vojsk pěti spřátelených armád, prožívala nejen šok a hněv. Sdíleli i pocit urážky. Zdůvodnění invaze tím, že v Československu probíhá kontrarevoluce, bylo palčivou urážkou pro miliony občanů, kteří vnímali obrodný proces jako narovnání páteře a hledání vlastních cest, jak zdevastovaný ideál socialismu zachránit.

Varovné hlasy ze sousedních zemí, opakující staré heslo o jediné správné cestě a direktivní požadavky na návrat „zbloudilého“ bratříčka k ní, sice v průběhu pražského jara vyvolávaly obavy československých reformních politiků, ale téměř jednotný hlas „lidu“ jim couvnout nedovolil. Občané zavázali politiky stručnou úmluvou: jsme s vámi, buďte s námi! A ze své strany slib dodrželi nejen v průběhu invaze. Teprve v době čistek, kdy špinavou práci za okupanta vykonávali naši vlastní lidé, se společnost rozdělila. Poslední baštu odporu tvořili studenti. Jeden z nich se jmenoval Jan Palach.

Velikou zásluhu na tom, že se přizpůsobování novým násilně vnuceným poměrům nedělo překotně a že se nestalo všeobecným jevem, má zcela jistě statečný František Kriegel, který svým odmítnutím podpisu ponižujících moskevských protokolů vytvořil nejen příklad mravnosti a odpovědnosti pro současníky, ale současně hodil vyzývací rukavici napříč časem i našim potomkům.