Generace Havla i jeho starších přátel se podle Patočky vyznačuje tím, že si její představitelé stále pamatují válku i následný komunistický převrat, přičemž z dětství zůstali poznamenáni ideály Masarykovy první republiky. Byli to také oni, kdo se přihlásil o slovo v reformních šedesátých letech. A mnozí z nich nám dodnes imponují tím, že se ani po srpnové okupaci nezlomili a stali se základní kamenem komunistického odporu.

Podle Patočky je právě osud generace dnešních sedmdesátníků důvodem, proč Havlova smrt tak těžce zasáhla lidi, kteří začali politicky dospívat na sklonku Husákovy éry. “Když se s jeho jménem ve svých životech setkali poprvé, byl klíčovým uzlem přediva neformálních občanských iniciativ v čele s Chartou, které představovaly jejich naděje, že „jiný lepší svět je možný“, a používal přitom metody práce, ze kterých se bylo možné učit a pokoušet se na ně navázat,“ vysvětluje jejich postoj Patočka ve svém komentáři. Tato generační sounáležitost přitom podle Patočky často chybí generaci jen o pár let mladší.

“Příslušníci nejmladší generace vstupující do veřejného života už vesměs trpí určitou diskontinuitou: buď byli zasaženi v tuzemských intelektuálních kruzích poslední dvě dekády převládajícím konzervativně-liberálním dogmatismem, anebo, stojí-li k němu v příkré opozici, obracejí se především k zahraničním vzorům, snad ani netušíce o duchovních či intelektuálních pokladech zakopaných na vlastním zápraží,“ popisuje ideologický základ dnešních dvacátníků novinář.

Ztráta kontinuity, nepřijetí odkazu Havlovy Charty je podle pisatele důvod, proč se mladí příslušníci radikální levice tak často uchýlili k radikálně zlostným postojům na účet bývalého prezidenta i “chorobně zlostné odpovědi“ a majetnické vznášení nároku na Havlův odkaz ze strany příznivců pravice.