Barbaři před branami? Diskuse o příčinách terorismu nekončí. Jsme svědky radikalizace islámu, nebo islamizace radikalismu? Jsme ve válce? Ale jaké? A proti komu? Diskuse, jež se vede dál, nemusí být často vůbec příjemná. V poslední době skřížili zbraně autoři, kteří se ale vůbec neshodli.
Po vlně emocí, jež provázely nejnovější atentáty dne 22. března v Bruselu, v návaznosti na ty v Paříži 13. listopadu a 7. ledna 2015, přichází čas na výměnu názorů. Nevystačíme často s jednoduchými odpověďmi na zdánlivě jednoduché otázky. Čelíme barbarům, bláznům... Nebo jsou nakonec oni sami ve skutečnosti pouze oběťmi? Kdo vlastně bojuje proti komu?
Válka třetího typu... (muslimského) pokrevního bratrství
Evropští politici v první reakci na atentáty, ať už šlo o Paříž nebo Brusel, reagovali v zásadě stejně: vyhlášením výjimečného stavu, zostřenými bezpečnostními opatřeními a projevy, jejichž hlavním motem byla slova o válce. „Jsme ve válce,“ řekl francouzský prezident François Hollande po podzimních útocích. „Jsme ve válce,“ opakoval premiér Manuel Valls v souvislosti s těmi bruselskými.
Belgický premiér Charles Michel, pravda, o „válce“ nemluvil. Řekl pouze, že jde o „zbabělé a slepě násilné atentáty“. V zásadě ale všichni mluvili stejně jako při úderu na Světové obchodní centrum 11. září 2001 americký prezident George W. Bush. „Jsme ve válce,“ řekl tehdy Bush.
Není nic chybnějšího než tato úvaha, tvrdí analytik François Heisbourg, jenž stojí v čele Mezinárodního institutu pro strategická studia v Paříži. „Jsou lidé, kteří nás chtějí zbavit naší bezpečnosti, ale nejsme ve válce v plném slova smyslu. Máme co do činění s kriminálníky, ale tvrdit, že jsme ve válce, to by znamenalo dát jim statut, o který přesně usilují,“ tvrdí. Heisbourg upozorňuje na to, že atentáty je třeba vnímat v kontextu západního angažmá v krizových oblastech (Irák, Libye, Afghánistán), ale i v souvislostech často již pozapomenutých válek (tzv. alžírská válka v letech 1954–1963, francouzským slovníkem, je vnímaná Alžířany většinově jako „boj o nezávislost“). Ty jsou v tomto prostředí často živé i po několik generací.
Klasická představa války se ale proměnila, soudí Alain Duhamel, vlivný francouzský komentátor rozhlasové stanice RTL. „Jsme ve válce třetího typu,“ říká. „Dnes je terorismus Islámského státu pokračováním války jinými prostředky,“ tvrdí s odkazem na slavný výrok Clausewitze o vztahu války a politiky. Ty nevedou státy ani národy, ale často entity nového typu – ať již jde o milice, teroristické organizace nebo bratrstva. Nikoliv pouze bratrstva ve smyslu náboženském (například Muslimské bratrstvo), ale jak ukazují poslední vyšetřování atentátů v Paříži a Bruselu, přímo pokrevní bratři.
Pamatujete si ještě jejich jména? Cherif a Said Kouachi, Ibrahim a Salah Abdeslamovi pro atentáty v Paříži; Ibrahim a Khalid El Bakraouiovi pro atentáty v Bruselu. „Propagandisté, kteří rekrutují, se často zajímají o bratry, protože je vždy snažší získat více osob v jedné rodině,“ říká psychoanalytik Patrick Annoyel. Mimochodem, ještě jeden atentát provedli bratři: Džokar a Tamerlán Čarnajevovi v Bostonu 15. dubna 2013.
Vyšetřovatelé jsou překvapeni, jak malý počet lidí stačil, aby provedli výbuchy v srdcích evropských metropolí. A byli to sebevražedné útoky, jež z atentátníků učinily v této ideologii „mučedníky“. Nešlo přitom v žádném ohledu o džihádisty, kteří by bojovali o nastolení kalífátu, podle propagandistické dikce tzv. Islámského státu, jež se k atentátům přihlásila. Gilles Kepel, specialista na islám v Evropě, tvrdí, že Islámský stát pouze využil těchto útoků k vylepšení své image (k „pozlacení svého erbu“, jak vysvětluje), ačkoli je ve skutečnosti na ústupu (viz dobytí syrské Palmýry do rukou režimu Bašára Asada).
Islamismus jako ideologie, odvolávající se na Korán, dokázala přilákat tisíce mladých mužů a žen (podle odhadů tvoří ženy deset procent) na bojiště proti Západu, tzv. nevěřícím psům, a mocenské dominanci, jež má sama hluboké kořeny.
Islamizace radikalismu, nebo radikalizace islámu?
Příčiny atentátu nemají jediného jmenovatele. Politolog Olivier Roy, jenž přednáší na Univerzitním evropském institutu ve Florencii, často opakuje, že bychom měli u rekrutů terorismu, vzešlých z generací poválečných imigrantů v Evropě, vnímat rozměr generační vzpoury vůči jejich rodičům. „Džihádismus je generační a nihilistická revolta vůči rodičům,“ napsal politolog před časem pro večerník Le Monde. Mladí muži, kteří často jako adolescenti nevedli právě střídmý muslimský život (drogy, alkohol, sex), konvertovali k radikálnímu islámu ve snaze „pomstít ponížení svých rodičů“.
Sám Roy zpochybňuje termín „radikální islám“, který považuje za nepřesné vyjádření souboru blízkého „doktrinářskému kutilství“, mluví raději o „islamizaci radikalismu“. Jde proto podle něj o sociálně-psychologickou vzpouru, pro niž se islám stal pouze nástrojem. Dříve se takto rekrutovali teroristé pro boje, pro které se staly ideologickými nástroji marxismus-leninismus nebo nacismus. Útoky Rudé armády v Evropě 60. let vycházely z představ, že kapitalismus je nutné porazit teroristickými útoky.
Norský terorista Anders Breivik vydal předtím, než postřílel 22. července 2011 své oběti, manifest na záchranu evropské civilizace (nese název: 2083 – Evropská deklarace nezávislosti a má 1 500 stran). Největší počet obětí, totiž 1 800, má ovšem ale za sebou Irská republikánská armáda. Ani Breivik, ani irští teroristé nebyli v žádném ohledu muslimové.
Kepel připomíná, že bychom ale – ve snaze odmítat náboženskou motivaci – neměli upadnout do pasti, jež je vlastní názorům vycházejícím často z univerzitního prostředí, které je velmi citlivé na stále sílící projevy tzv. islamofobie. „Zastírat realitu slovem islamofobie je velmi snadné,“ míní Kepel. „Je někdy až šokující, že o něm mluví intelektuálové, kteří neumějí ani arabsky, aby si mohli přečíst základní texty,“ dodává. Nedávno se to projevilo v souvislosti s polemickým textem alžírského spisovatele Kamela Daouda, jenž kritizoval patriarchální a násilnický muslimský vztah k sexu – a ženskému tělu obecně. K přečtení i na PL.cz.
Oproti kolegovi Royovi si ale Kepel myslí, že o „radikalizaci islámu“ bychom neměli mít strach mluvit. On sám v jedné ze svých knih – pod názvem Quatre-vingt-treize (Devadesát tři, Gallimard 2012) – rozlišuje tři fáze „radikalizace“, jež se (víceméně v souladu s Royem) proměňovala podle generací: „islám otců“, „islám synů“ a „islám mladých“. Za čtvrtstoletí se vztah k islámu mezi generací otců a synů výrazně změnil. Zatímco dědové byli ještě Francii vděční, synové procházeli krizí. Nynější nejnovější generace konvertitů často sahá k radikální akci.
Tělo jako „důkaz pro boj“ v patriarchální společnosti
Klíčem pro pochopení ideologie, jež není vlastní pouze radikalizujícím se (a často čerstvě konvertovaným) muslimům, je tělo. „V patriarchální společnosti je tělo určeno k boji,“ říká německý sociolog Klaus Theweleit, jenž proslul svou knihou Männerphantasie (Mužské fantazie), vydanou v Německu již v roce 1977. Čerstvě vyšla i ve Francii. Zabývá se v ní „násilnickou mentalitou mladých mužů v poválečném Německu“. To, co platilo pro muže v Německu, platí podle něj i pro nynější islamistické kamikaze.
V rozhovoru, který poskytl literární příloze listu Le Monde, připomíná, že mezi mladými muži propadlými násilnické nacistické ideologii a těmi, kteří obětují své tělo k mučednické smrti ve jménu Alláha, lze nalézt shodné rysy. Onen „proces transformace mladého muže v zabijáka“ je dán podle Theweleita „úzkostí z fragmentace těla, jež u něj provokuje napětí, nemožné vyřešit jinak než aktem násilí“. „Až do roku 1945 to bylo možné vidět zejména u německého mužského jedince,“ tvrdí. Sociolog upozorňuje na psychologickou identifikaci těla s vlastí, jež vyústilo v Hitlerových projevech v obsedantní potřebu „léčby“ – a sjednocení násilným aktem (tedy válkou). Samotný pozdrav „Heil Hitler!“ má kořeny ve slovu „heilen“ (léčit).
S odkazem na sérii psychoanalytických studií (Margaret Mahlerová, Melanie Kleinová) Theweleit soudí, že počátky deprese u jedince se projevují v okamžiku, kdy je opuštěn matkou. Ve snaze získat opět svou plnost a zdraví rozhodne se dotyčný o „protekci a stabilizaci těla“ jeho výcvikem. „Mentální systém Breivika se podobá ve skutečnosti systému islamistických teroristů. Vše se odehrává v kadlubu patriarchální vize společnosti, kdy jsou ženy podrobeny, nepřipuštěny ke studiu, odstraněny z armády a z policie. To, co nyní říkají ve jménu islámu, říkali před nimi ve jménu křesťanství. Ideologie jsou v tomto ohledu zaměnitelné,“ vysvětluje Theweleit. Zatímco ideologie jsou zaměnitelné, úzkost, jež vyvolává ženské tělo, zaměnitelná není. Aniž popírá, že i u žen existuje rovněž sklon k násilí, sociolog tvrdí, že nedosahuje v úzkosti takových rozměrů jako v mužském případě.
Politika, rozdělení, možnosti řešení
Švýcarský muslimský teolog Tariq Ramadan, jenž přednáší na Oxfordské univerzitě, odmítá na portálu Politico úvahu, že by poslední atentáty v Evropě spáchali nějací iracionální „blázni“ a „barbaři“. Podle něj jde v první řadě o „politickou odpověď“. Ramadan napsal: „Nemůžeme dnes oddělit násilné akce na mezinárodní scéně, teror a smrt, jež se usadily již dlouho v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a Libyi a v širším slova smyslu v Africe a v Asii. Evropská a americká politika v zahraničí nejsou oddělené od světa a ti, kteří jsou jejich cílem, to opakují ve všech svých záznamech: ‚rozšířili jste válku a smrt v našich zemích, vrátíme vám stejnou mincí‘.“
Ramadan tím relativizuje identifikaci teroristů s mezinárodně psychotickými kauzami válek (Irák, Libye, Afghánistán, Palestina) aktuálními i těmi staršího data. I když nelze vyloučit, že osobní angažmá má i svou psychologickou a psychoanalytickou stránku, jež má tím pádem za následek, že pocit ztráty je u mnohých atentátníků vnímán jako osobní ztráta, již je třeba nějakým způsobem vyřešit. Vytvoření a šíření „islamistického kutilství“ (Olivier Roy), jež nahradilo zborcené ideologie národně-osvobozeneckého boje (dekolonizace) a panarabismu minulosti, má patologické rysy reakce na západní dominanci.
Ve druhé řadě jde podle Ramadana o rozdělení populace mezi tou většinovou a muslimskou, jež by vedly k vyvolání chaosu v Evropě. „Rozšířit pocit nebezpečí a sociální nestability v srdci Západu na linii náboženské je jedním z explicitních cílů těchto atentátů,“ píše. Přesto lze, jak tvrdí, se pokusit o nemožné: „Základem by mělo být výjemné uznání. „je urgentní, abychom dali vzniknout partnerství, jež by bylo založeno na respektu, důvěře a kritické diskusi mezi politiky, sociálními institucemi, občany (včetně muslimů a jejich náboženských autorit ve vší různosti, a ne pouze podle arbitrárních rozhodnutí politických autorit).“
Jsou tedy islamističtí útočníci, kteří zabíjeli v Evropě, barbary, blázny... Nebo oběťmi? Patrně od každého něco. To, co vypadá někdy jako válka, bývá mnohdy jen špatně zahalenou snahou dávat snadné odpovědi na složitější otázky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
