Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU"), odmítnuté referendy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, má podle názoru příznivců prohlubování evropské integrace právě Lisabonská smlouva zajistit efektivní fungování Evropské unie do budoucna. Smlouva byla ratifikována všemi členskými státy EU a 1. prosince 2009 nabyla platnost  - první den měsíce následujícího po tom, co Česká republika uložila svou ratifikaci v Římě, k čemuž došlo dne 13. listopadu 2009.

Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu - která dosavadní smlouvy měla nahradit - má Lisabonská smlouva změnit stávající smlouvy, které v pozměněné podobě zůstávají dále v platnosti. Mnoho změn obsažených v neúspěšné Smlouvě o Ústavě pro Evropu však přejímá.

Zásady Lisabonské smlouvy EU byly vypracovány v bilaterálních jednáních během německého předsednictví Evropské unie v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 22. června 2007, prodlouženého do ranních hodin soboty 23. června. Evropská rada dále udělila mandát Mezivládní konferenci k vypracování Lisabonské smlouvy, která měla být ratifikována do poloviny roku 2009.

Lisabonská smlouva obsahuje dva články pozměňující:

Smlouvu o Evropské unii (Smlouvu o EU, Maastrichtskou smlouvu)

Smlouvu o založení Evropského společenství (Smlouvu o ES, Římskou smlouvu), ta má být nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie