Mediální odezvou na exkluzivní událost v podobě čtyř hodin rozhovorů s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, které natočil režisér Oliver Stone a pod názvem Svět podle Putina odvysílala minulý týden ve čtyřech po sobě jdoucích dnech Prima Zoom, začíná pravidelný přehled zajímavostí ze sdělovacích prostředků. „Je úžasné, jakým způsobem na to reagovali někteří naši bojovníci za svatou věc protiruské propagandy. Mám na mysli zejména Ondřeje Štindla na Echo24, který mě naprosto udivil výběrem svého lexika,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský a odkazuje především na jeho pozoruhodnou formulaci: „Čtenářské obci konspiračních webů a ‚analytikům‘ z Parlamentních listů a vůbec všem, komu zvlhnou zraky dojetím, uslyší-li slovo ‚čekista‘, letos přišly Vánoce nějak brzo.“
„Nevím, co má pan Štindl v hlavě za zmatek, že se mu pletou dohromady konspirační weby, Parlamentní listy a Čeka. A tak nevím, jestli vůbec tuší, co Čeka byla, že to byla politická policie Felixe Edmundoviče Dzeržinského, která byla nechvalným průvodním jevem ruské revoluce,“ připomíná mediální analytik s tím, že se vůbec mává různými pojmy. „Podobně jako když pan Fendrych o svobodném referendu na Krymu o připojení k Ruské federaci prohlásil, že šlo o anšlus Krymu. To jsou velice silné výrazy, které zavedl do české politiky jako první asi Mirek Topolánek, když mluvil v úplně jiné souvislosti o ‚osvětimské lži‘, nebo v jiné o ‚noci dlouhých nožů‘. A teď tu najednou máme anšlus Krymu a čekisty. Podle toho jste v redakci příznivci čekisty Felixe Dzeržinského, stejně jako analytici, kteří pro Parlamentní listy píšou, a vlhnou vám zraky dojetím, když slyšíte slovo čekista,“ směje se Petr Žantovský.
Jablko v případě redaktora padlo hodně daleko od stromu
Jemu samotnému prý ale vlhnou zraky hrůzou, když čte, co píše Ondřej Štindl, dříve do Lidových novin, nyní pro Echo24. „Ono se to nepatří, aby se člověku připomínalo jeho příbuzenstvo, ale já jsem zkraje devadesátých let velmi dobře znal Karla Štindla, což je tatínek pana redaktora. Byl to jeden ze spoluzakladatelů tehdejší Československé demokratické iniciativy s Bohumilem Doležalem a s Emanuelem Mandlerem. Posléze působil v diplomacii, byl jednu dobu velvyslancem v Polsku a také na Ukrajině. Každopádně to vždy byl neskutečně seriózní, slušný, korektní člověk, který by si musel třikrát odplivnout, než by napsal takovou větu, kterou napsal Ondřej toho jména Štindl. Asi ta jablka nepadají tak úplně přímo pod ty stromy,“ nabízí mediální odborník v této souvislosti malou soukromou poznámku.
Ondřej Štindl dále píše, že Stoneův film je pozoruhodný coby autoportrét režiséra jako pokrokového umělce, trpícího bludnými představami o sobě a své „úloze v dějinách“. „Myslím, že bludné představy o sobě a své úloze v dějinách má spíše ve své hlavě pan Štindl. Stoneova role v dějinách je odvozena od úplně jiných děl, než je rozhovor s Putinem. Je odvozena od děl, za která namnoze dostával Oscary, je odvozena od filmů nejenom takových notoricky známých jako Četa, Narozen 4. července nebo JFK, ale taky například film U-Turn. To byl svého času průkopnický film, který vnesl komorní drama do filmografie režiséra, který většinou točil výpravnější filmy. Tohle bylo najednou takové komorní drama de facto pro tři herce a bylo to naprosto úžasné,“ nešetří mediální analytik chválou.
Stone není tím, kdo trpí bludnými představami o své úloze v dějinách
Zmíněný film byl skutečně názornou ukázkou toho, že Oliver Stone je opravdový umělec. „Potvrzením toho, že to není jenom nějaký levicový pokrokář, nebo vůbec jakýkoli pokrokář ‚trpící bludnými představami o své úloze v dějinách‘. Myslím si, že pan Štindl by se měl poučit o všem, o čem chce psát, než to psát začne. V článku se také strašně rozčiluje, že Stone dostal před čtyřmi roky v Karlových Varech cenu za přínos světové kinematografii a dehonestuje ho i v jiných věcech, že ‚přebíral cenu ve stavu značného pohnutí, působil dojatý především sám sebou, mluvil o sobě jako o rozeném průzkumníkovi, který musí zkoumat neprobádaná území, zabránit mu v tom může jenom smrt‘. Ale to už nestojí za komentář,“ míní Petr Žantovský.
Psali jsme:
Naopak ho docela zaujalo, co o tom napsal mediální analytik a publicista Milan Šmíd v článku na svém webu, který byl zveřejněn i na webu Česká média. „Milan Šmíd stejně jako teď já vyčetl některým, jako je pan Štindl, tu hysterii, která se odehrála po odvysílání toho čtyřdílného rozhovoru. Šmíd píše, že je úplně zbytečná. Při porovnání obou článků mě navíc napadá, že Štindl asi neviděl na rozdíl od Šmída známý dokumentární seriál americké televize Americké století očima Olivera Stonea, který vysílala Česká televize dokonce už dvakrát a který naprosto evidentně odkrývá myšlení a pohled na svět pana režiséra Stonea. Toho si pan Štindl poněkud nepovšiml, nebo nechtěl povšimnout. Najednou mu Stone spadl z nebe jako téma,“ vysvětluje si mediální odborník Štindlův článek, i když to nebyl případ jen tohoto jediného autora.
Americké století Olivera Stonea: Závěrečný díl o Bushových a Obamových válkách (v angličtině)
Šlo o rozhovor dvou profesionálů, filmaře a politika, kteří hrají svou roli
Proto oceňuje, že Milan Šmíd v některých glosách docela pregnantně popisuje zbytečnost hysterie kolem tohoto rozhovoru. „Protože ten byl jednak relativně velmi profesionálně provedený, vždyť Stone také profesionál je, za druhé to byl rozhovor s profesionálem politiky Vladimirem Putinem, který – jak Milan Šmíd správně podotýká – především hraje svoji roli. A hraje v ní první ligu, hraje ji špičkově, hraje roli šéfa jedné ze tří nejsilnějších světových velmocí. On tu roli hraje prostě dobře. A jestli si naši milovaní novináři typu Štindla představují, že se rozhovor s osobností dělá tak, že se mu do obličeje vmete věta: ‚Máte ruce od krve, upalujte z Krymu a ze Sýrie a pokud možno spáchejte harakiri‘, tak takhle se asi normální rozhovor s normálním politikem nedělá, natož když jde o politika velikosti a významu Vladimira Putina,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Takové uvažování podle něj jenom vypovídá o neschopnosti českých novinářů, o jejich malosti a závisti. „Nedovedu si představit, jak by se Štindl tvářil na to, kdyby mu někdo dal nabídku udělat čtyřdílný – nebo třeba i jen čtyřminutový – rozhovor s Putinem. Myslím, že by se velmi zatelelil a že by mu opravdu velmi zvlhly zraky. Možná ne při slově čekista, ale při slově sláva, kterou by mu takový rozhovor v mediálním prostředí zcela jistě přinesl. Ono těch opravdových příležitostí tohoto typu totiž mnoho není. Vzpomeňme si na Kubalův rozhovor se syrským prezidentem Asadem, který byl opravdu mimořádně profesionálně provedený. To byla velká příležitost a Michal Kubal si ji nenechal ujít,“ připomíná mediální analytik rozhovor pro Českou televizi.
Klaus: Mládež je dnes indoktrinovaná víc než za normalizace
„To, že se později vymlouval, vysvětloval a prohlásil, že to tak nemyslel, je jiná věc. Ale svoji práci odvedl perfektně, byl na ni precizně připraven a rozhovor byl stejně profesionální jako teď ten s Putinem. Tak nevím, o čem je vlastně ta hysterie. Ten čtyřdílný rozhovor zcela jistě nezmění svět, zcela určitě nezmění názory Putinových odpůrců ani jeho příznivců, ale jenom zamíchal bouří ve sklenici české mediální vody. A to si myslím, že vystihl docela dobře i Milan Šmíd. A to jistě nemohu být podezírán z velké náklonností k této postavě, protože on si nenechá ujít jedinou příležitost, aby si do mě na svém webu Louč nekopl, ale já to nedělám. Proč bych to dělal? Když si myslím, že je něco napsané dobře, tak to řeknu,“ vysvětluje mediální odborník.
Pro druhé téma si vybral rozhovor, který pod titulkem Klaus: Mládež je dnes indoktrinovaná víc než za normalizace uveřejnilo Echo24 a s bývalým prezidentem ho vedl Daniel Kaiser. „Klaus je v rozhovoru jako vždy konzistentní ve svých názorech. Ale tím, že už není hlavou státu, tak je osvobozený od určitého typu korektní mluvy a nebojí se používat výrazy, které od něj před tím člověk slyšel málokdy i jen v soukromí či v úzkém kroužku spolupracujících. Výraz ‚mladá generace je zblblá‘ bych od něj věru nečekal, ale jsem rád, že ho použil. Protože to je za prvé pravda přesně vystihující skutečnost a za druhé vyjadřuje míru emocionality a určitého naštvání zpovídaného. Myslím si, že Klaus je touto skutečností velmi rozčarován a já se mu vůbec nedivím,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Stát se dnes stejně jako v 80. letech rozlomil na vrchnost a veřejnost
Tento rozhovor mu připomněl, že se často přirovnávají osmdesátá léta, zejména jejich druhá polovina, k dnešku. „Taky to občas dělám a teď si uvědomuji, že vlastně opomíjím jednu důležitou skutečnost, na kterou mě Klaus tímto nepřímo upozornil. Totiž že podobnost těch dvou epoch je v tom, že národ už ztratil nadšení a důvěru, kterou měl v režim. V případě komunismu po únoru 48, v případě nynějšího režimu po listopadu 89. Vytratilo se nadšení, důvěra v režim, ochota s ním spolupracovat a být s ním na jedné lodi. Najednou se stát rozlomil jak v těch osmdesátých letech, tak dnes, na vrchnost a veřejnost. A to je velice chorobná situace pro společnost, protože vrchnost nebude schopna vládnout bez alespoň elementární podpory veřejnosti,“ poukazuje mediální analytik.
Osmdesátá léta byla typická tím, že veřejnost se uchylovala k rezistenci, k utíkání v pátek v poledne na chaty a chalupy. „Ke svým motyčkám a hrabičkám, pryč od běžných problémů. V žádném případě se nezúčastňovala s nadšením nějakého stachanovského úsilí jako třeba zkraje padesátých let nebo po válce v podobě těch budovatelských dvouletek. To se zcela vytratilo. Vytratila se důvěra v režim a ochota s ním spolupracovat. Totéž vidíme dnes. Ale také lidé nedůvěřují politické scéně, a to odleva doprava, a mají k tomu své důvody a své zkušenosti a nechtějí s ní spolupracovat. Důkazem toho je pak úspěch hnutí ANO, ale také pana Okamury, predikovaný novými průzkumy. Necháme se překvapit, jak to na podzim dopadne. Každopádně zklamání z tradičních stran tu je a neochota s nimi spolupracovat je tu taky,“ podotýká Petr Žantovský.
Dobrovolníci NGO aktivit si neuvědomují manipulaci od šéfů neziskovek
Pryč bylo u mladých generací takové nadšení, o nichž se zpívávalo v budovatelské písni zkraje padesátých let, že mladý je každý komunista, mládí vpřed, všechno bylo mladé, krásné, nové, rozjařené, zdravé, pukající nadšením a žárem pro věc. „Tak tohle všechno, co v těch osmdesátých letech nebylo, a proto to nepociťuje dnešní střední a starší generace, se najednou ke Klausově i k mému údivu objevuje u těch lidí, kteří dnes dělají všechny ty akce typu HateFree, chodí sluníčkařit do ulic a zúčastňují se jako dobrovolníci rozmanitých NGO aktivit, přičemž si neuvědomují jisté manipulování těmi namnoze velmi dobře placenými šéfíky z neziskovek. Ti studenti, mladí lidé, kteří důvěřují tomu indoktrinovanému dobru, které se tu klade na vlajku, jsou lidé, kteří to dělají dobrovolně, nedělají to z nějakého falešného politického motivu,“ upozorňuje mediální odborník.
Tomio Okamura
To považuje za děsivé a zneklidňující, že tu máme nastupující generaci nejen bez zkušeností, ale často bez vědomostí, protože naše školství je ve velmi špatném stavu, a s velkou aktivitou, energií a nadšením pro věc, která je nesmyslná. „To ale ještě nevědí, protože neprošli zkušeností faktického boje o věc. Tohle je pořád hra, z jejich pohledu je to jenom hra na život. My to měli v sedmdesátých a osmdesátých letech mnohem jednodušší, protože jsme toho nepřítele měli jasně identifikovaného. Věděli jsme, že to je ten rudý funkcionář na nějakém sekretariátu, proti němuž jsme se vymezovali a věděli jsme, co tím riskujeme. Tihle lidé vůbec nic neriskují. Jedou s proudem, nechávají se zneužívat a manipulovat těmi silami stojícími v pozadí za NGO, Open Society Fund, jsou to sítě rozmanitých nitek vedoucích do evropského komisariátu, protože většina neziskovek je placena právě z těchto zdrojů, z evropských fondů a od Sorose,“ připomíná Petr Žantovský.
Obava z vlády neziskovek se naplňuje, stačí se podívat na Macrona i EU
Teď mluvím o těch sluníčkářských neziskovkách, jak se jim říká. Nemluvím o těch poctivých, slušných neziskovkách, které se starají o opuštěné děti, psy, chodí jako dobrovolníci na onkologická oddělení a do hospiců a podobně, to je o něčem úplně jiném. Mluvím o těch, kteří si z toho NGO dělají trafiku a zneužívají k tomu důvěry mladých nezkušených lidí, kteří v tom cítí možná i trochu adrenalinu, dobrodružství, hele bude revoluce, budeme pány světa, mladý je každý NGOista. Všimněte si, jak je Klaus přečetl. Před deseti lety poprvé vyslovil obavu z toho, čemu tehdy říkal NGOismus, tedy vlády neziskovek. A máme to tady. Podívejte se na Macrona, podívejte se na Evropskou unii, máme to tady, měl pravdu. Já bych to uzavřel jenom tím, že míra nebezpečnosti NGO aktivit a toho všeho, co je na to navěšené, je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Není to jenom hra na revoluci, ale opravdová revoluce, a to je důvod k zamyšlení,“ nepochybuje mediální analytik.
Na závěr si nechal událost, která se týká i veřejnoprávní televize. „To je ta drsná záležitost, a sice podvod Víta Klusáka s tím pseudonacistou. To je velký problém, který bychom měli řešit v kontextu s Českou televizí. Všichni, kdo chtěli, se už dozvěděli, že ten film Svět podle Daliborka je z velké části fiktivní, je hraný, aranžovaný. Není to dokument, takže pan Klusák nemluvil pravdu, když to předkládal na plakátech a všude v marketingu jako dokument. Jeho vlastní herec ho usvědčil z toho, že to dokument není. Myslím, že se pan Klusák dopustil neetické věci, a to je zneužití člověka, který je na první pohled a zcela jednoznačně i podle jeho vyjádření na sociálních sítích psychicky v problému. Má nějaké vlastní trable a tady se s ním zachází jako s předmětem jakéhosi veřejného voyeurismu,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Uvidíme, co za peníze koncesionářů ještě vypadne z různých Klusáků
„To se mi strašně nelíbí, stejně jako se mi nelíbí ty časosběrné dokumenty o feťačkách, co vyrábí paní Sommerová, paní Třeštíková a podobní lidé. Myslím, že v tom není žádné poučení, ani žádný zdroj nového poznání, že to je jenom zneužití nešťastných lidí, kteří mají jen posilovat ego a význam toho ‚tvůrce‘, v daném případě pana Klusáka. Ten je vůbec známý tím, že si nebere servítky, stačí vzpomenout třeba Český sen,“ odkazuje mediální odborník na dokumentární film o přípravě reklamní kampaně a otevření hypermarketu, který ve skutečnosti neexistoval. „Je to svědectví o tom, že dnešní postmoderní svět snese, aby se mu lhalo, aby se oblboval, aby se znásilňovala fakta, aby se hnus vydával za realitu a za umění. To je svědectví o téhle době. Takže možná nakonec ten Klusák vejde do dějin jako člověk, který to nejvíce obnažil svými různými aktivitami, ale je to smutný vstup do dějin,“ poznamenává Petr Žantovský.
Natáčení tohoto „dokumentu“ mělo být původně financováno z velké části Státní fondem kinematografie, jenž však nakonec poskytl pouze třetinu částky, konkrétně 600 tisíc korun. Podstatným finančním obnosem do rozpočtu přispěla také Česká televize, která je koproducentem snímku. Do filmu, který byl uveden na festivalu v Karlových Varech, shodně investovala půl milionu produkční společnost Hypermarket film a Klusák osobně, pořádala se na něj i sbírka.
„Mě zajímá kontext s Českou televizí, že ten snímek spolufinancovala. Asi by se v ní měli nad sebou velmi silně zamyslet a nad tím, do čeho vkládají peníze, než do něčeho takového peníze vloží. Ale protože mají teď šest let na to, aby si hráli nerušeně, tak si budou šest let nerušeně hrát. Tak jsem zvědav, co z různých Klusáků ještě vypadne příště za peníze koncesionářských poplatníků,“ přiznává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
