NATO by nejspíš chtělo bojovat s Ruskem do posledního Fina. Sledovali jsme Putinovu návštěvu ve Finsku, o které se jinak moc nepíše. Možná pochopíte proč

Finsko není členskou zemí NATO a jako neutrální země svoji obranu řeší hlavně samostatně povinnou vojenskou službou, bilaterálními smlouvami, volnou spoluprací s NATO, členstvím v EU a také aktivní zahraniční politikou. Finsko a Rusko spojuje nejenom asi 1 500 km dlouhá hranice, ale také století společných dějin (1809 až 1917 bylo Finsko součástí Ruské říše- pozn. VSS) a další staletí sousedských dějin, které rozhodně nebyly hlavně ve 20. století ideální (sovětsko-finská válka, ztráta území ve prospěch SSSR, tzv. "finlandizace").

Setkání prezidenta Sauli Niinistöa a Vladimira Putina v letním sídle finských prezidentů v Kultarantě mělo svou předehru. Ke konci června se také tady v prezidentském sídle konala tradiční bezpečnostní konference. Krátce předtím finské ministerstvo zahraničí zveřejnilo novou koncepci bezpečnostní a zahraniční politiky, ve které Rusko nebylo jmenovitě uvedeno jako hrozba pro finskou bezpečnost. Konference naznačila, že Finsko a ani Švédsko zatím o vstupu do NATO neuvažují.

Švédové sice komentovali nadcházející Putinovu návštěvu Finska s tím, že Vladimir Putin není ve Švédsku vítán. Sauli Niinistö měl na podobnou kritiku odpověď v tradicích té nejlepší reálné politiky. Zaprvé vysvětlil, jak vypadá geografie Finska, a dále vysvětlil finskou pozici vůči Rusku „Oni (tj. Rusové) nám řeknou, když mají jiný názor; a to je dobře. My jistě nemáme strach jim říct, když s nimi nesouhlasíme.“ Vést dialog je podle finského prezidenta stejně důležité jako Rusku ukázat meze.

Uzavřený kruh strachu a hrozeb

Putinova návštěva ve Finsku 1. července 2016 tato Niinistöva slova o finské linii jenom potvrdila. Putin přiletěl do města Turku odpoledne a první jednání byla přerušena asi půlhodinovou tiskovou konferencí obou hlav států po šesté hodině večer. Potom se obě strany k dalšímu jednání vrátily při společné večeři.

Finský prezident předvedl slušnou ukázku diplomatického vystupování a také realistického zhodnocení situace. V úvodu hovořil o tom, že dnešní stav věcí v Evropě a také na Ukrajině se pohybuje v uzavřeném kruhu vzájemné nedůvěry. Proto jsou podle něj nutné i malinké kroky, které takovou situaci budou pomalu zlepšovat. Finsko dává přednost dialogu jako cestě k obnovení důvěry, to byl jasný vzkaz ze strany Helsinek.

V další části se prezident Finska věnoval bezpečnostní situaci v Baltském moři a v celém prostoru Pobaltí, kde znovu rozvinul svoji tezi o uzavřeném kruhu: „V zemích Pobaltí existují určité obavy nebo strach z Ruska, tam se bojí Ruska. To na jedné straně. Na druhé straně v Rusku je NATO vnímáno jako velká hrozba. A takto vzniká uzavřený kruh.“ Niinistöa pak zajímaly už konkrétní problémy: ruské přelety bez transpondérů a ekologie Baltu, kde je Rusko dlouhodobým zdrojem toxických odpadů. Obě otázky přednesl Putinovi při předešlém jednání jako problémy, které je třeba společně řešit.

Finsko, prioritní partner Ruska (který se nebojí říct ne)

Hned na začátku svého vyjádření pro tisk Putin podtrhl ruskou pozici k Finsku slovy: „Finsko považujeme za našeho prioritního partnera. Naše vztahy se skutečně opírají o trvanlivý základ přátelství a dobrého sousedství.“ To byl jasný diplomatický náznak pro finskou stranu, který nicméně neudával tón celé tiskové konferenci Putina. Na řadě byla totiž méně příznivá témata – NATO a sankce.

Ohledně přeletů bez transpondérů Putin zdůraznil názor ruské strany, že tyto přelety nejsou zdaleka jen problémem Ruska. Statisticky, podle tvrzení ruské hlavy státu, jsou letouny NATO bez transpondérů v této oblasti dvakrát více efektivní než ty ruské. Nicméně Putin přislíbil na tuto finskou iniciativu reagovat a problém konkrétně řešit na následujícím jednání Rady NATO – Rusko, která se bude konat po červencovém summitu Aliance.

Nedávno prodloužené sankce byly citlivým tématem při vystoupení obou hlav států. Putin naznačil, že Finsko jako spolehlivý člen EU nemůže udělat nic, dokud se nezmění celková situace na globálnější rovině EU – Rusko. Dodal ale ironicky s odkazem na Brexit: „Jsou i další více kardinální řešení. Ale obraťte se do Londýna, tam vám řeknou.“

Niinistö na tuto Putinovu ironii v tradicích finské linie vůči Rusku („nebojíme se říct, když nesouhlasíme“) odpověděl: „Chtěl bych jasně říci, že Finsko dodržuje kvůli své disciplinovanosti ta rozhodnutí, ty požadavky v rámcích EU. Finsko se účastnilo vypracování těch rozhodnutí, přijetí těch rozhodnutí.“ Jinými slovy, Finsko se nechápe jako pasivní hráč v evropské politice (a doplnil, že pro sankce vidí stále opodstatnění).

Ovšem mnohem větší diplomatické „bomby“ padaly při otázkách, které se týkaly bezpečnosti a vztahu k NATO a možnému členství Finska v organizaci. Základem Putinova vzkazu bylo: Situace by se pro Finy zásadním způsobem změnila, protože Rusko by přijalo kroky, které by reagovaly odpovídajícím způsobem na novou situaci. „My si jistě ceníme neutrálního statusu Finska, vážíme si ho, ale není na nás řešit tuto otázku,“ dodal Putin. Finsko má o své bezpečnosti a členství v NATO rozhodovat samo. Kremelský šéf mu „jen“ dodal informace z ruské strany…

Záhada 1 500 km

Největší zájem vyvolala slova kremelského šéfa ohledně odchodu ruské armády 1 500 km od hranic s Finskem, které uvedl jako příklad toho, že Rusko ctí neutrální status země. Putin řekl: „Přemístili jsme naše vojska na vzdálenost 1 500 km od rusko-finské hranice“ a potom znovu opakoval: „Jak už jsem řekl, přijali jsme řešení a realizovali ho: odvedli jsme od hranice Finska všechny naše ozbrojené síly v hloubce 1 500 km“.

Tato slova Vladimira Putina nedávala pro méně znalé věci smysl. Mezi zasvěcenými je totiž známo, že vojenské jednotky Ruska jsou umístěny – a to roky a bez ohledu na poslední vývoj – například v Petrohradě (asi 198 km od hranic) nebo v Murmansku (asi 300 km od hranic). A naopak, Finsko má brigádu umístěnou 160 km od hranic v Kajaani a další dvě asi 120 km od hranic v Utti a Valkeale. Jak ještě informovala YLE, ve skutečnosti v posledních letech svoje jednotky u hranic s Finskem zvýšilo a nejbližší námořní základna Ruska se nachází 60 km od finské hranice.

Putinova nejasná slova později na dotazy tisku vysvětloval šéf kremelské administrativy Sergej Ivanov. Podle něj měl Putin na mysli ve skutečnosti šířku finsko-ruské hranice, podél které Rusko neumístilo bez ohledu na vývoj svoje jednotky.

Do posledního finského vojáka

Ke konci odpovědi týkající se NATO ruský prezident pozici Ruska k možnému členství Finska v organizaci ještě vygradoval. Rusko podle jeho názoru neudělalo nic, z čeho by mělo mít Finsko obavy. Tady Putin vycházel z toho, že připojení Krymu viděl jako důsledek státního převratu a jako demokratické rozhodnutí lidu Krymu, provedené bez jediného výstřelu. Pomocí parafráze „svého finského přítele“ řekl dále: „Mohl bych říci, že organizace NATO by asi s radostí bojovala s Ruskem do posledního finského vojáka. Máte to zapotřebí? My nemáme, my to nechceme, ale vy sami se rozhodněte, co potřebujete“.

Slova Vladimira Putina byla pro finskou stranu možná místy nepříjemná, ale zcela jistě ne nějak překvapivá. Vyjádření finské hlavy státu o uzavřeném kruhu a nedostatku důvěry dávala najevo, že Finsko si uvědomuje rizika vstupu do NATO i to, že bezpečnost je záležitost mnohostranná, a nikoliv věc jedné strany.

Je víc než jasné, že případné členství by sice Finsko krylo článkem o společné obraně, ale zároveň by reálně ještě zvýšilo napětí na asi 1 500 km dlouhé hranici s Ruskem a celkově poškodilo „zvláštní“ vztahy mezi oběma sousedy. Mimochodem, jde o nejdelší hranice s Ruskem v celé Evropské unii a zeměpisný fakt, který se nedá jednoduše ignorovat.

Platí ale také to, že Finsko svoji obranu nepodceňuje a posiluje ji v souladu se svou evropskou, ale neutrální linií politiky, a to také bezpochyby v reakci na vývoj v sousedním postsovětském prostoru. Jestli byl ale Putinův vzkaz pro Finy jasný, byl také finský prezident k ruským sousedům dost jasný: „První oporou naší obrany je samostatná obrana země a také silná vůle chránit a bránit svoji zemi. V Evropě v síle této vůle bránit svoji zemi je Finsko na prvním místě.“

Suma sumárum, Finsko předvedlo, že má dostatek odvahy na to snažit se s Ruskem vést samostatný dialog a že na rozdíl od jiných zemí umí (zatím) brát chladnokrevně, bez hysterie a strachů v potaz konkrétní reálie: svoji zeměpisnou polohu a svoje dobré a špatné historické zkušenosti s východním sousedem. To je dobrá zpráva. Ta horší je, že současná patálie evropských vztahů s Ruskem fakticky překračuje finské možnosti a síly. Finsko není velmoc a pomalé krůčky tak budou muset začít dělat jinde.