„Jen aby bylo jasno: nešlo o fotku náhodnou. Stejně tak není náhodná ani nenávist a strach, které Okamura a další zasívají: strach je sice špatný rádce, ale spolehlivý vazal. Davy ustrašených jsou vděčné každému, kdo s nimi ten strach sdílí. Jako voliči jsou skvělí. Byl to strach, který zasel Hitler, nacisté: byli to komunisté, kteří ještě krátce před rokem 1989 umně dávkovali strach davům: z revanšismu, z návratu sudetských Němců, z návratu kapitalistů, z pádu sociálních jistot...“ zmínil Navara. 

V závěru dodal, že si zkráta myslí, že hudebník by měl umět nahlédnout i do manipulací a her, které s námi někteří hrají. „Ať už v zájmu režimu, kterému slouží, či v zájmu vlastního úspěchu a prospěchu,“ řekl.

„A třeba tohle je ten omyl; čekáme, že ten, kdo nám mluví z duše, kdo dokáže kouzlit se slovy, bude sdílet i všechno to, co v duši cítíme my. Ale co když nám mluví z duše jen tak navenek? Co když umí jen skládat za sebe slova a hudbu, nic víc? A vůbec; co když čekáme od našich písničkářů, spisovatelů a dalších umělců o tolik víc, než je vůbec možné? Neměl to Čech tak vždycky? Nevěřil svým umělcům i v tom, co uměním vůbec nebylo, a tak se nutně musel zklamávat?“ zeptal se Navara. 

„Příběh Jaromíra Nohavici je jednou úžasnou a nesnadno uchopitelnou písní, která jen doplňuje dosavadní písničkářovu tvorbu. Možná jsou ale všechny tyhle písně (včetně onoho autorova životopisu) také trochu vypovědí o nás samotných. O tom, jak jsme žili, žijeme a co považujeme za správné. A Nohavica svým životem i dílem nás o tom jen nutí přemýšlet, nic víc,“ uzavřel.