Kauza s možností přijetí syrských sirotků z Řecka už se táhne mnoho měsíců a Kechlibar si všímá, jak se debata zastánců a odpůrců zvrhla v čisté nepřátelství. „Málokterá debata na migrační téma byla na českém internetu tak toxická jako ta, ve které se přetřásala možnost přijmout, či nepřijmout nějaké množství dětských běženců z Řecka,“ píše Kechlibar na serveru Neviditelný pes a dodává, že často lítají urážky z obou stran rovnou měrou, ale tentokrát to bylo zejména z tábora přívrženců přijetí.
„Někteří zastánci zcela na plnou hubu odsuzovali své oponenty jako zlé, duševně deformované, podlé skřety, kteří si užívají cizí neštěstí, nebo ubohé ustrašence, kteří se bojí i batolat,“ myslí si. Taková nenávist podle Kechlibara nikdy nemůže vést k racionálnímu dialogu a pokusu o řešení situace.
Kechlibar dodává, že naprostá většina lidí, se kterými se bavil, se na projekt paní Šojdrové dívala značně skepticky. „Těžiště jejich nesouhlasu bylo v nedůvěře – nedůvěře v to, že slova jako děti najednou nezačnou mít jiný význam a celá záležitost se nezvrhne v něco totálně jiného než to, co bylo obyvatelstvu pod plačtivým nátlakem na city takříkajíc prodáno,“ vysvětluje s tím, že za celou dobu migrační krize se v lidech navršil pocit nedůvěry.
„Pocit nedůvěry mezi lidmi vychází hlavně z toho, že celá migrační krize je jedním velkým divadlem lží. Pašeráci lžou svým klientům, že je v Evropě čeká ráj, což opravdu nečeká. Migranti lžou úřadům o tom, jak se jmenují, odkud pocházejí a kolik mají let. Lžou vlády i úřady a média, ta si taky z vrcholu migrační krize odnesla pošramocenou pověst,“ má jasno Kechlibar.
Konkrétní pocity nedůvěry v kauze syrských sirotků poté shrnuje v několika bodech. „Obava, že z Řecka nedorazí děti, ale autobus plný vousatých chlapíků s tím, že je jim určitě všem sedmnáct a půl. Obava z toho, že ti dotyční nevinní chlapci Sýrii nikdy neviděli, zato pocházejí z nějakých divokých paštunských kmenů na pomezí Pákistánu a Afghánistánu. A že si tu zaostalou kulturu přinesou s sebou, k našemu velkému potěšení,“ vyjmenovává Kechlibar.
Fotogalerie: - Bezpečnostní aspekty migrační krize
„Obava z toho, že těch plných autobusů bude nakonec podstatně víc, protože když už se jednou takový mechanismus na záchranu dětí rozjede, bude těžké jej jen tak stopnout. Obava z toho, že i když jim pak lékařskými metodami dokážeme, že jim je jednadvacet a víc, stejně se jich nezbavíme, protože Řecko už si je určitě nevezme zpátky. Obava z toho, že až budou ve střední Evropě, najednou se ukáže, že nejde o žádné siroty, ale o příslušníky početných rodin, jejichž sloučení v nové vlasti budou požadovat,“ píše nakonec.
A hned přidává důkazy, že mnohé z těchto obav byly oprávněné. „Hned ta první a druhá se potvrdily, protože Řekové nám nechtějí poslat žádné děti, ale údajně šestnácti- až osmnáctileté mladíky afghánského a pákistánského původu. Dokonce jsou tak hodní, že nám sdělují, že půjde o specifické problémové jedince, pro které bude potřeba zvláštních ubytovacích prostor,“ naráží Kechlibar na dopis české ambasády z Athén, ve kterém byly tyto informace zveřejněny.
„Ač nejsem žádný fanoušek pana Hamáčka, zaslouží si tentokrát pochvalu za to, že řekl jasné ne. A paní Šojdrovou bych poprosil, aby si našla nějaký jiný způsob, jak pomáhat lidem. Proboha, už to téma dál nerozšlapávejte a nechte ho být,“ radí Kechlibar nakonec a doufá, že tato kauza je už u konce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jma
