Vysokoškolské profesory však i za první republiky jmenoval a jmenovací dekrety jim předával osobně prezident republiky. Ne snad proto, že by kupříkladu prezident Masaryk byl jediným neomylným arbitrem, který mohl posoudit předpoklady uchazeče. Ne. Opravdu ne. Důvodem bylo, aby se těmto pedagogickým a vědeckým pracovníkům dostalo společenské prestiže, společenského respektu.

Pokusy prezidenta přehrát tuto pravomoc na ministra školství lze těžko považovat za krok, který má klást důraz na odbornost ministra, protože to vlastně přísluší do jeho působnosti. Nejde jenom o to, že ministři se mění daleko častěji než prezidenti, ale zejména o odpovědnost prezidenta vůči občanům, což je nepochybně znakem přímé volby prezidenta. Tudíž odpovědnost vůči společnosti. Přímou a tedy nezastupitelnou.

I právo milosti podle svých slov považuje prezident za monarchistický přežitek. Proto ho delegoval na ministryni spravedlnosti s tím, že bude podepisovat pouze milosti z důvodu zdravotního stavu. Pokud tohle má být jediný důvod udělení milosti, pak se jedná jen a pouze o nepochopení institutu milosti.