Spisovatel Vondruška: Společnost nerozdělují ti s legitimním mandátem, ale ti, kteří neustále a za každou cenu hlásají názory, s nimiž ve volbách prohráli. A nejspíše prohrají znovu. A jistý textař, který na Staromáku prozřel...

6. 11. 2016 14:08

HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA VONDRUŠKY Půl roku psal spisovatel a historik Vlastimil Vondruška pro ParlamentníListy.cz týden co týden své postřehy k tomu, co se kolem nás děje. Teď, když se na nějakou dobu musí odmlčet, protože začíná psát pátý díl Husitské epopeje, přiznává, že díky svým glosám a následným reakcím čtenářů si udělal malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musí však konstatovat, že to nebyl vždycky veselý pohled.

Spisovatel Vondruška: Společnost nerozdělují ti s legitimním mandátem, ale ti, kteří neustále a za každou cenu hlásají názory, s nimiž ve volbách prohráli. A nejspíše prohrají znovu. A jistý textař, který na Staromáku prozřel...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška

Půl roku jsem každou neděli psal pro ParlamentníListy.cz své poznámky k tomu, co se kolem nás děje. Teď se na nějakou dobu odmlčím, protože začínám psát pátý díl Husitské epopeje a chci mít na psaní klid, neboť tahle románová řada je z mé literární tvorby rozhodně nejnáročnější. A když už svou práci nedělají odpovědně politici, neměli bychom být stejní jako oni. Pokud totiž napíšete špatně zákon, můžete ho donekonečna novelizovat a svádět chyby na opozici. Pokud napíšete špatně román, nic novelizovat nelze a odpovědnost je jen na autorovi.

Půl roku je dlouhá doba a pro mne bylo psaní postřehů velice zajímavé, protože jsem si mohl prostřednictvím reakcí čtenářů udělat malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musím říci, že to nebyl vždycky veselý pohled. Mýlit se může každý, autor i komentátor, nicméně omyly druhých bychom měli vyvracet argumenty a nikoli hrubostmi. Přiznám se, že primitivní arogance některých příspěvků však byla spíše k pousmání než k pláči. Tak u článku o marnosti Senátu jsem se dozvěděl, že na mne čtenář plive, protože Senát jsem založil spolu s Havlem a teď křičím. O perlách, které někdy vyšperkovaly diskusi k problémům migrace a vlastenectví, se raději ani nezmiňuji.

Pouze Česká televize a aktivisté ani po roce dikci k uprchlíkům nezměnili

Každého na druhou stranu samozřejmě potěší souhlasné názory. V mém případě ovšem nikoli z prosté autorské ješitnosti, tou rozhodně netrpím, ale proto, že je hodně lidí, kteří vidí svět podobně jako já. V tom je naděje, že se věci začnou měnit k lepšímu. Ostatně, když jsem před více než rokem vstoupil do mediálního prostoru článkem „Špatně mne vychovali, aneb o vlastenectví a vlastizradě“, rozhodně jsem to nedělal pro slávu. To bylo v době, kdy si skoro nikdo netroufl říci křivé slovo o těch chudácích, kteří k nám prchají a musíme jim dát nový domov a s otevřenou náručí je přivinout na hruď. A kdo si to nemyslí, je netvor a všichni by ho měli poplivat. Alespoň tak to prezentovala Česká televize, aktivisti a ti novináři, kteří ochotně přisluhují vladařům. Srovnejte, jak se za rok dikce změnila (s výjimkou České televize a aktivistů, samozřejmě).

V románech se vždycky snažím respektovat zásadu, jakou má umění od nejstarších časů - dávat lidem naději a víru v život. A stejně tak se snažím ve svých úvahách hledat analogie v historii, abychom si uvědomili, že není katastrofa, pokud nás něco ohrožuje, ale katastrofou je, pokud nic nepodnikneme. Pokud se nezačneme o svou svobodu a budoucnost sami rvát, pokud složíme ruce do klína a budeme jako ovce čekat, až to někdo za nás zařídí. Nezařídí. Každý člověk má osud ve svých rukách, my, muslimové, pravoslavní Rusové, budhističtí i ateističtí Číňani, globální Američani i hladovějící Afričané. Ale zvítězí ten, kdo ví, co chce a kdo to umí prosadit. Láska a pravda totiž v dějinách nikdy nezvítězila a nezvítězí!

Jistý textař prozřel, že bez něj přijdeme na buben, a obětuje se pro nás

Občas dostávám od některých čtenářů výzvy, abych vstoupil do politiky, a poté, co začali kandidaturu na prezidenta ohlašovat zájemci, nad jejichž jmény se mnoho rozumných lidí otřáslo hrůzou, kohosi napadlo, abych taky kandidoval. Pár nominací jsem už získal a nesmírně si té důvěry vážím. Ale ten nápad nepovažuji za správný a rozhodně do politiky nevstoupím. Na rozdíl od některých osobností to ovšem myslím vážně a určitě nebudu jako jistý textař, který nás nechával napjaté, protože stále nevěděl, až před několika dny na Staroměstském náměstí prozřel, že bez něj přijdeme na politický buben a rozhodl se pro nás obětovat.

Politika je řemeslo jako každé jiné, a stejně jako nelze na stará kolena začít s živností, o níž nemáte vůbec žádné ponětí, platí to i v politice. Politika je řemeslo podivné, rozhodně ne zrovna čestné, vyžaduje schopnost intrikovat, neříkat celou pravdu, hledat kompromisy navzdory zdravému rozumu a vlastní cti, více mluvit než doopravdy dělat. To vše k tomu řemeslu patří, a není to nic pejorativního, protože čistá politika neexistuje a je naivní představa, že by se tak někdo mohl jako politik chovat. Za národní zájmy se rozhodně bít budu, ale ne jako politik, protože účast ve vládě nebo práce zákonodárného sboru určitě není jediná možnost, jak se podílet na chodu věcí veřejných. K němu přece patří rovněž prezentace myšlenek. Vědět a rozumět, to je pro naši budoucnost to nejdůležitější. A je na nás donutit politiky, aby jednali podle našich představ a potřeb, a ne aby si vyřizovali své soukromé účty a kšeftíky.

Problémem je arogance politických elit a na ně přisátých médií i umělců

Při psaní komentářů jsem se dotkl mnohých neduhů dneška, ale pokud bych měl jeden vyzdvihnout jako kardinální, pak to nebude migrační vlna, nebude to zápas o národní hodnoty, nebude to ani impotence Evropské unie, to vše jsou až následky.

Za hlavní problém považuji aroganci politických elit a na ně přisátých médií, aktivistů, umělců a rozmanitých nýmandů. Už dávno neplatí, že hlas lidu je hlasem božím. Pokud si troufnou evropské i naše politické špičky tvrdit, že je lid hloupý, protože se mu nelíbí, co jeho vrchnost dělá, pak jsme přesně v té situaci, kdy se blíží katastrofa. Žádná společnost, dokonce ani postavená na vládě jedince, natož demokratická, nemůže v podobné disharmonii dlouhodobě přežívat.

Právě vyšlo, můžete objednat se slevou 20 % ZDE

Dokud se volila jednotná kandidátka Národní fronty, pak se dalo těžko hovořit o legitimitě voleb. Vybojovali jsme však svobodný, demokratický volební systém, založený na soutěži politických stran. A měli bychom jej tedy ctít! Jinak se vracíme do totality a je jedno, zda bude komunistická, řízená samozvanými úředníky z Bruselu nebo politiky, kteří odmítají respektovat lid.

Nikdo nedává nespokojencům právo vyzývat k povstání proti vítězům

Volby mají jasný smysl – v daném volební období (u nás po dobu čtyř let) stanovit podle vůle lidí základní pravidla, tedy kdo bude vládnout a jakým směrem se bude společnost ubírat v zahraniční politice, hospodářsky, sociálně, kulturně. Základem demokracie je, že se menšina podrobí většině. I když se většina ubírá jinam, než by pár jedinců chtělo, je to správné, protože nelze vyhovět úplně všem. Právem menšiny je upozorňovat na chyby a snažit se, aby v dalších volbách prosadila své vidění světa. To je třeba dělat věcně a v mezích jisté politické kultury. Ale rozhodně nikdo nedává nespokojencům právo, aby v tom volebním období, v němž jejich kandidáti prohráli, vyzývali národ k povstání proti těm, kteří legitimně a čestně zvítězili.

Politická argumentace dneška je založena na polopravdách a aroganci, v posledních dnech dokonce na zjevných lžích. Pokud někdo společnost rozděluje, nejsou to rozhodně ti politici, kteří získali demokraticky legitimní mandát. Jistě, mohou dělat chyby, mohou říkat slova, která se nám nelíbí, ale my si je zvolili. Nic víc a nic míň. Společnost rozdělují ti, kteří neustále a za každou cenu hlásají názory, s nimiž ve volbách prohráli. A nejspíše prohrají znovu, jak celkem věrohodně dokumentují rozmanité výzkumy voličských preferencí a důvěry v jednotlivé konkrétní politiky. Přesto nám je hlasitě a někdy naprosto drze stále a stále vnucují, a ještě si hrají na spasitele.

Neúctou k demokracii se nakazili i ti, kteří ji pomáhali vybojovat

Proto za základní problém dneška vidím poměrně široce rozšířenou neschopnost a neochotu chovat se s pokorou a úctou k demokracii. A je smutné, že se touhle nemocí nakazili ti, kteří u nás pomáhali demokratický systém vybojovat. Je ovšem otázka, zda za něj bojovali pro ideu samotnou, nebo pro svůj prospěch, jehož se jim zřejmě nedostává tolik, kolik by si představovali.

Až skončím s psaním Husitské epopeje, nejspíše se ke komentářům vrátím, protože se svět nezmění mávnutím kouzelného proutku. Ale pokud mohu, prosím všechny, aby si neustále opakovali, že hrubost není argument, lež byla vždycky lží a osobní ambice není důvod k tomu, aby člověk nerespektoval principy demokracie. Lidský život je krátký, proč si ho máme navzájem znepříjemňovat věcmi, které by nebyly vůbec fatální, pokud bychom je my sami nevyhrocovali do nesmyslných konfliktů.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Klára Samková: Zakázali mi přednášku v knihovně. Že prý jsou Hate Free. Ale já se nevzdám

7:52 Klára Samková: Zakázali mi přednášku v knihovně. Že prý jsou Hate Free. Ale já se nevzdám

Advokátka Klára Samková na svém facebookovém profilu uveřejnila informaci o tom, jak nebude moci usp…