Období Vánoc a konce minulého roku strávil filosof, klimatolog a popularizátor vědy Václav Cílek se dvěma kamarády v Izraeli. „Zejména se nám v Jeruzalémě jednalo o sběr zvuků různých poutníků. Byli jsme stále mezi lidmi, šlo o různé typy jako Syřané, Arméni, poutníci ze západní Afriky, Rusové, Koptové. A v tom poměrně velkém množství lidí byl cítit dost velký neklid. Nejlépe všechno snášeli Habešani, nejvíce uvolněné bohoslužby a chování měli právě ti lidé z Etiopie,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Václav Cílek své zamyšlení nad tím, co můžeme v novém roce očekávat, připomenutím atmosféry posvátného místa.

Spolu s ním tam byl kameraman, jemuž koluje v žilách i krev severoamerických Indiánů, kteří hodně velkou důležitost přikládají svým snům. „A on byl najednou celý vyplašený a přiznal se mi, že několik nocí po sobě má úplně děsivé, agresívní sny, které normálně v Evropě nebo v Americe nemá. Já z toho byl překvapený, protože jsem měl kupodivu také podobné sny o konfliktu mezi Palestinci a Židy. A když jsme si to rozebírali, tak jsme si uvědomili, že my všichni jsme zaboření do nějakého oceánu emocí, jak bych to nazval,“ přiznává filosof.

Situaci prožíváme víc frustrujícím způsobem, než je nezbytně nutné

Konkrétně teď jsme zabořeni delší dobu do frustrující atmosféry, která má svá opodstatnění, a ty jenom zesilují naše myšlenky, které se k tomu vážou. „My ty myšlenky, které nás obklopují, přijímáme, jak by možná psychotronici řekli, nějakým podvědomím nebo že jsme všichni jakoby propojení. Ale možná jenom čteme z toho, jak se lidé chovají, jak jsou neústupní. Asi jako když počítačový program hledá na letišti teroristu podle toho, jak se pohybuje, protože šťastný člověk se pohybuje jinak než člověk pod stresem,“ vysvětluje Václav Cílek.