Zcela zákonitě, protože bylo naivní doufat, že se bez globálně působících a vymahatelných pravidel Otesánek finančních trhů utiší, poté co vysál ze státních pokladen tisíce miliard dolarů na záchranu krachujících bank a penzijních fondů.

Varováním mělo být už to, že „záchranné" balíčky nevycházely ze skutečně autonomních rozhodnutí politických elit národních států. Byly jaksi „povinné" nejen proto, že zprivatizovanou politiku dnes kontrolují velké peníze, ale i proto, že se v podobě privatizace veřejných statků postupně smazala hranice mezi soukromým a veřejným, takže státům nezbylo než zachraňovat soukromé společnosti, na jejichž osudu závisely úspory, hypotéky a penze miliónů občanů.

Politické elity tak neodpovědnému Otesánkovi poslušně odsouhlasily výživnou infúzi, načež „překvapeně" přihlížely, jak--zcela v logice svého fungování--obratem zaútočil na oslabené státy, které se záchrannými balíčky ještě více zadlužily. Co na tom, že právě státní dluhy, jež byly k útoku využity, jsou svého druhu fikcí, u níž záleží na tom, jak a kdo příběh vypráví.