Vybrali si ji dobrovolně. Byla jich zhruba čtyři procenta a většinu tvořili studenti gymnázií. Jejich rozhodování ovlivnila celá řada okolností. Například také zkušební testy, které mohly žáky utvrdit v přesvědčení vydat se obtížnější cestou. Navíc se mohli seznámit s podobou zkoušky z loňského roku. Když začala písemná část maturity z matematiky, byli nepříjemně zaskočeni. Museli se potýkat s málo obvyklými typy úloh, v některých případech s nejasným zadáním a v neposlední řadě s nedostatkem času. Podle některých pedagogů se jednalo spíše o test IQ.

Předseda Společnosti učitelů matematiky při Jednotě českých matematiků a fyziků Eduard Fuchs například pro ČTK test ohodnotil následujícími slovy: „Dvě hodiny jsou pro vyřešení 23 příkladů zcela nedostatečné. Sám jsem příklady počítal zhruba 90 minut, a to jsem nestihnul po sobě kontrolovat výsledky, neseděl jsem vystresovaný v učebně a nebyl v časovém presu. Při následné pozdější kontrole jsem sám po sobě nalezl několik numerických chyb, které bych v době písemky nestihnul nalézt a opravit.“

Nelze se v této souvislosti divit tomu, že obtížnější verze státní maturity z matematiky vyvolala zděšení. A to dokonce i u některých studentů, kteří se účastní nejrůznějších matematických olympiád či jiných soutěží a je pro ně tento obor koníčkem. Paradoxní na tom je, že kvůli nesmyslně nastavené kvalitě testu by mohli u této části maturity propadnout, případně obdržet výrazně horší hodnocení, než jejich spolužáci, kteří se vydali schůdnější cestou. Přitom úroveň obtížnosti nehraje v rozhodování o přijetí na vysoké školy u většiny těchto ústavů významnou roli. Měli by být paradoxně potrestáni za to, že si nevybrali lehčí verzi, kterou by patrně zvládli na jedničku a bez nervů.