Byzantský katolický patriarchát: Modernismus a církevní eutanázie

Pokud se katolík stal členem lóže, automaticky je tím vyloučen z církve a není už křesťanem! V 18. století povstalo pod vlivem zednářů hnutí zvané osvícenství. Mělo vliv nejen na světské dění, ale i na církev. V 19. století navazuje na osvícenství modernismus. Ten sledoval přizpůsobení pravd víry světu – tzv. aggiornamento. Ve skutečnosti &sc aron;lo o likvidaci podstatných pravd křesťanství – o duchovní eutanazii.

Sv. Pius X. vydal encykliku Pascendi Dominici gregis (1907) a zavedl antimodernistickou přísahu. Část biskupů, kněží i teologů, kteří byli modernisty, tato opatření vědomě nepřijala. Zednáři využili modernistické a liberální preláty, kněze a teology. Vytvořili s nimi jednotu v boji za změnu myšlení (antimetanoia) v církvi. Modernistické (liberální) myšlení je v podstatě myšlení zednářů. Obojí prosazují, že křesťanství a pohanské kulty jsou rovnocennými cestami ke spáse, že není rozdíl mezi pravým Bohem a bůžky – démony hinduismu, buddhismu či pseudobohem islám u a že je třeba pravdy víry i církev přizpůsobit světu, tedy světskému myšlení (aggiornamento). Modernisté byli a jsou neobrácení klerici, kteří nebojují s vlastní pýchou a žádostivostí a Krista nenásledují. Bohu nevěří, a proto se za pravdy víry stydí! Nevěra je jim motivací přizpůsobit učení církve novým, tzv. vědeckým, pohledům. To znamená, že všechny zázraky z Písma vyřadili a dělají z církve jakousi humanistickou organizaci.

Po smrti Pia X. bylo prvním úspěchem zednářů prosazení na papežský stolec Benedikta XV. (G. della Chiesa, 1914-1923). Ten se už jako mladý kněz stal chráněncemkard. Rampolly, státního sekretáře, o němž bylo známo, že prosazoval zednářské ideje a modernismus. Pius X. ho proto ze státního sekretariátu uvolnil. Chiesa, pak už jako papež, znovu dával v církvi prostor pro rozvoj modernismu. Hned zrušil tresty na modernisty a na klíčová místa jmenoval biskupy, teology a kněze, s nimiž měl jednotu ducha. Po Benediktu nastoupil papež Pius XI. (1923-1939) a po něm Pius XII. (1939-1958), který byl kompromitován tím, že jeho vztah k fašismu nebyl v době války zcela v pořádku. Zednáři, kteří už měli ve Vatikánu své lidi, ho proto vydírali. Pod jejich tlakem byl nucen dělat ústupky a připravovat tím půdu pro Roncalliho, budoucího Jana XXIII.

Roncalli byl v roce 1911 usvědčen z modernismu. Jeho kolega, profesor církevního práva, dosvědčil, že Roncalli jako profesor šíří v kněžském semináři v Bergamu hereze obsažené v knize Histoire ancienne de l'Église od L. Duchesna. 1914 zemřel Pius X. a začala 1. světová válka. Vlády se ujal Benedikt XV., který v jednotě s Roncallim, byl proti reformě sv. Pia X. Kdyby Benedikt Roncallimu zprostředkoval kariéru hned, zkompromitoval by se. Roncalli si potřeboval napravit reputaci heretika a vytvořit image světce. Šel proto k vojsku, nejprve dokonce jako obyčejný sanitář a pak se stal vojenským kaplanem. Po skončení války, když nasta la nová atmosféra, Benedikt XV. prosadil Roncalliho do Kongregace pro misie. Zároveň se stal docentem a přednášel patrologii v římském semináři. V roce 1925 poslal Pius XI. docenta Roncalliho jako apoštolského vizitátora do Bulharska a pak do Turecka, aby tím uchránil studenty od herezí. Piem XII. byl ale Roncalli v roce 1944 jmenován nunciem do Paříže, což bylo pro mnohé šokem. Nadšenou chválou na papežského nuncia Roncalliho nešetřil ani zednář E. Herriot, starosta Lyonu a předseda Francouzského národního shromáždění. Roncalli zde byl mezi svými, jejich cílem bylo uchvátit papežství a jeho zneužitím co nejúčinněji likvidovat církev.

Od roku 1952 byl Roncalli pozorovatelem v UNESCO, pak se stal patriarchou v Benátkách. V roce 1958 se díky těm, s nimiž měl jednotu ducha, stal papežem. Před papežskou volbou nikdo nepomyslel na Roncalliho, ale on sám později přiznal, že si byl jist, že z konkláve vyjde už jako papež. Svůj nenávistný postoj k sv. Piu X. a pravověrnosti projevil i tím, že dal jeho ostatky převézt z chrámu sv. Petra do Benátek. Pro tlak veřejnosti je ale musel vrátit zpět.

Myšlenku proměnit církev na modernistickou nosil Roncalli ve svém srdci již v době, kdy byl udán a veřejně obviněn z modernismu. On to byl, kdo církev skrytě převedl z epochy víry v Krista do epochy vlády antikrista. To byla největší proměna, jakou církev od svého počátku prodělala! 25. ledna 1959, tři měsíce po svém zvolení, Jan XXIII. naplánoval koncil. Na něm otevřel dveře modernistům a dal jim plnou vládu. Prostřednictvím koncilu uskutečnil svou dávnou touhu prosadit modernistické hereze – aggiornamento, jako antievangelium (Gal 1,8-9) do celé církve. V této linii pak pokračoval i jeho nástup ce Pavel VI. (Montini), kterému Roncalli připravil cestu k papežství.

Na II. Vaticanu Jan XXIII. určil tzv. pracovní prezídium, složené většinou z modernistů. Ti úskočně prosazovali svůj i jeho program. Aktivně se zúčastňovalo diskuze jen asi 200 biskupů z 2 200. Zbytek byl nečinný a liberálům dával plnou možnost projevu. Když ale například pravověrný kard. Ottaviani předložil projekt dokumentu O pramenech Božího zjevení, hned Jan XXIII. zasáhl a tento projekt zrušil.

Termín „aggiornamento“ je dvouznačný. Šlo o manipulaci. Záměrně se vzbudil dojem, že jde o vytvoření podmínek v církvi k hlásání základních pravd víry světu současným jazykem. Ve skutečnosti šlo ale o to přizpůsobit základní pravdy víry myšlení světa, tedy popřít podstatu celého křesťanství.

Příklad heretického vyjádření Jana XXIII. na koncilu: „Katolickou věrouku je třeba pojímat jako soubor pozitivních hodnot, a proto je nutno vzdát se všeho zatracování pobloudilých.“

Komentář: Pod nepřesnou a nejasnou formulací „soubor pozitivních hodnot“ je dána možnost k odstranění Bohem zjevených pravd víry. Nelze pak už mluvit ani o rozlišování mezi dobrem a zlem, lží a pravdou. Ovocem této hereze Jana XXIII. byl heretický dokument „Nostra aetate“ (1965), Babylon v Assisi (1986) a ve světě gender schizofrenie. Dnes už to došlo tak daleko, že jsou oficiálně popírány objektivní pravdy i existence pozitivních hodnot! Toto je ovoce aggiornamenta – modernismu v církvi a ve světě.

Při pohřbu Jana XXIII. jistý biskup řekl: „Nyní má církev dva vzdoropapeže jménem Jan XXIII.“

V roce 1963 byl zvolen Pavel VI. Zednáři věděli, že je v morální oblasti kompromitován, a proto ho mohli snadno vydírat.

Pavel VI. podepsal dokumenty II. vatikánského koncilu, které obsahují explicitní hereze, především dekret Nostra aetate. Tímto dekretem byly porušeny základní pravdy víry a podstata celého křesťanství. Úcta k démonům se postavila na úroveň úcty k pravému Bohu. Zlikvidovala se jakákoliv misie, a křesťanství a pohanské kulty začaly být traktovány jako rovnocenné ve vztahu ke spáse! Tento dekret prosadil kard. König, který byl známým stoupencem modernismu a zednářských idejí. Modernisté prosadili za papeže svého člověka, a tak měli jistotu, že budou prosazeny jejic h dokumenty, které papež nakonec podepíše! Úřad papežství byl zneužit k prosazení smrtící rány katolické církvi.

Je proto zřejmé, že Jan XXIII. i Pavel VI. nebyli právoplatnými papeži. Ještě před volbou byli heretici a jako tzv. papežové prosadili hereze. Vědomě spolupracovali na likvidaci církve! Proto i II. vatikánský koncil byl a je neplatný a tito papežové, jako heretici, mají být posmrtně vyloučeni z církve! Dopustili se daleko většího zločinu než papež Honorius, který byl z církve posmrtně vyloučen.

Pokud existuje primát a neomylnost papeže, není jiné řešení než vyznat, že plně platí bula Pavla IV., „Cum Ex Apostolatus Officio“, která stanoví, že pokud je někdo heretikem ještě před zvolením za papeže nebo i potom, okupuje papežský úřad nezákonně, je vyloučen z církve a jeho úkony jsou neplatné! V jiném případě je popřen papežský primát a neomylnost.

Jan Pavel II. (1978-2005) už hereze Nostra aetate realizoval prosazením tzv. ducha Assisi (1986). Zodpovídá rovněž za rozšíření herezí neomodernismu (tzv. historicko-kritické metody) do všech seminářů a škol. Rovněž zodpovídá za pedofilní skandály a za zrušení exkomunikace na zednáře.

Benedikt XVI. (2005-2013) zneužil papežskou autoritu beatifikací heretika Jana Pavla II., a tím kanonizoval jeho hereze. Úkon je neplatný, Benedikt XVI. na sebe stáhl anathemu (Gal 1,8-9) a ztratil úřad papeže! Pokud budeme tvrdit, že zůstal papežem a jeho gesto bylo neomylné, pak je popřena celá podstata křesťanství!

František I. (2013): Už jeho volba byla neplatná; byl heretikem, ještě když byl biskupem. Jako neplatný papež začal zneužívat papežský úřad. Čtyři kardinálové vystoupili proti jeho exhortaci, kterou popřel i samotnou existenci všeobecně platných morálních norem. To, že František je neplatným papežem, potvrzuje jak Písmo svaté (Gal 1,8-9), tak i věroučná bula Pavla IV.

Teoreticky jsou dvě varianty, buď přiznat, že papež může být heretik, anebo přijmout hereze jako pravdy víry v rozporu s celou Tradicí církve a učením Písma!Zednáři a modernisté vědí, že katolíci raději přijmou hereze za katolické učení, než aby přijali, že papež může být heretikem.

Proto mohou zednáři a nepřátelé pravdy, jejichž cílem je genocida lidstva, používat katolickou církev jako nejúčinnější nástroj k satanizaci národů! Jediným řešením je pravdivé pokání – přiznání spoluviny na tomto stavu! Pak ti, kdo se odřekli heretického systému, ať vyberou mezi kardinály či biskupy nového pravověrného papeže a současného heretika exkomunikují! Jinak budou zednáři tahat katolíky za nos až k jejich úplné sebelikvidaci!