Provolání
K rukám předsedy Vlády České republiky
a ministrů České republiky
prostřednictvím ministra pro lidská práva
a rovné příležitosti Jiřího Dienstbiera

V Praze 18.9.2015

Po listopadu 1989 se naše země zařadila mezi demokratické státy západní Evropy. V domácí i zahraniční politice vyzdvihla důraz na právo národů na sebeurčení, politická práva obyvatel, náboženské svobody, svobodu slova, myšlení a svědomí a další. Zejména však právo na lidskou důstojnost, které je vyzařujícím jádrem civilizačního a sociálního pokroku. Naše zahraniční politika se vyznačovala vysokým stupněm solidarity, když podporovala a symbolicky brala v ochranu utlačované občany totalitních států na základě vlastních zkušeností se sovětskou porobou. Stali jsme se opět respektovanou zemí. To však může být v krátké době promarněno. Michael Kocáb

Nemáme ale hlubší zkušenosti s národnostně, etnicky a nábožensky otevřenou společností, protože jsme žili v komunistickém lágru. Proto se bojíme neznámého a neozkoušeného, ale strach by měl být překonáván kulturou, vzděláním, poznáním a pozitivním myšlením. Je mnoho občanů, kteří chuť a vůli překonat strach prokazují, většina je však závislá na odvaze politiků a právě ta chybí. Převládl alibismus, strach z extremistů a nedostatek ideí i ideálů. To platí od Strakovy akademie až po Hrad. Jako první se musí osmělit politici, a pokud to neudělají, nemají schopnost demokraticky zemi vést v krizovém období. Ivan Gabal

Zdá se, že se Evropa rozpadla na státy, které jsou pro uprchlíky cílové, a na ty, které nejsou. Země Visegrádské čtyřky evidentně cílové nejsou, což je zřejmě také první důsledek jejich protiimigračních postojů. Copak asi bude druhým důsledkem? Politickými lídry živená nenávist k jinakosti a ještě razantnější protievropská rétorika ve veřejném prostoru? Politiky Zemanova, či Klausova kalibru jsme si my – signatáři tohoto prohlášení – nezasloužili. Fedor Gál