Od budovy staré bývalé celnice pohlížím na silně rezivějící železniční most, který býval pravidelně opatřen ochranným nátěrem. Evokují si vzpomínku na knížku Edvarda Valenty „Světem pro nic za nic", za jejímž vznikem stál muž obouvající svět pan Baťa. Ten uhradil tříměsíční cestu spisovatele do Ameriky. Tuším, že knížka vyšla již v roce 1936 a v souvislosti s naším Železničním mostem si také vzpomínám na kapitolku, v níž je pasáž o natěračské partě jednoho moc dlouhého mostu. Ten se totiž natíral vždy po celý rok, a poté se parta natěračů přemístila na druhý konec mostu, kde začínala a dala se opět do natírání. Snad proto most dodneška nespadl...

Železniční most v Praze byl postaven v roce 1901, kdy nahradil původní most z roku 1871. Ten měl pouze jedinou kolej. Most starý téměř 120 let tedy potřebuje natřít. Snad také nespadne. To by možná někteří Čechové plakali. Nemohli by totiž vyrazit směrem na Plzeň. Nedávno jsem cosi četl o milionových odměnách na železničním ředitelství. Takže, jak to bude s tím natíráním