Když se dnes někoho zeptáte, jestli by si raději vzal úvěr z banky, nebo investoval, nejspíše se přizná, že úvěr je pro něj jednodušší řešení. Pokud neuvažujeme o hypotéce, není k vyřízení úvěru prakticky nic potřeba a banky se doslova předhánějí v tom, aby klientům nabídly co „nejvýhodnější podmínky“. Jedním z nejčastějších důvodů pro takové uvažování je strach z rizika a ztráty peněz při investování. Může za to i pohodlnost a zmiňovaný tlak okolí, to je ale spíše výmluva těch, kteří nejsou schopni a ochotni myslet na zadní vrátka a budoucnost.

Ačkoli to zní při bližším pohledu nelogicky, lidé raději vsadí na okamžitou spotřebu a jistotu ztráty peněz ve formě úroků, než aby investovali a měli možnost si na budoucí spotřebu vydělat. Z dlouhodobého hlediska je rozdíl mezi zaplacenými úroky z úvěru a vydělanými výnosy z investice stále více markantní. Svou roli totiž může hrát složený úrok. Ten v případě úvěru pracuje proti klientovi, což se s délkou úvěru ještě více zhoršuje. Naopak při investování je složený úrok, neboli výnos z výnosů, největším přítelem investora.

Složený úrok: dobrý sluha, ale zlý pán

Banky sílu složeného úroku velmi dobře znají, a proto jim nedělá problém půjčovat velké částky na velmi dlouhou dobu. Jsou ochotny půjčovat lidem i přes nemalé riziko nesplácení úvěrů ze strany svých klientů, protože se jim to stejně vyplatí.

Stejně tak by měli investoři přistupovat ke svým investicím. Žádná investice, která má potenciál přinést investorovi zajímavý zisk, není bez rizika. Toto riziko je však možné poměrně efektivně snižovat. Pomoci může dlouhý investiční horizont, který na jednu stranu pomáhá investorovi při dosahování stále vyšších výnosů (již zmiňované výnosy z výnosů) a rovněž omezuje vlivy možných korekcí a krátkodobých propadů, kterým se prakticky žádná investice nevyhne.

Pomoci může také pravidelná investice, jejíž výhoda se ukáže právě v dobách, které nemají nezkušení investoři rádi a kterými rozumíme poklesy na trzích.