Na rozdíl od valné většiny demokratických politických procedur máme v oboru maření referend sice krátkou, avšak velmi výživnou praxi. Zdejší radnice v duchu tradičního českého koumesovství umějí pokusu o referendum bránit hned, jak dostanou petici s podpisy: označí za falešné tolik z nich, kolik petici zpochybní, a pak se klidně soudí do doby, kdy se propásne příhodný termín pro referendum – tedy souběh s volbami komunálními či do poslanecké sněmovny. Tato metoda se praktikuje zejména na Moravě.  

Specifickou pražskou a středočeskou metodou zase je, že radnice sice petici přijme, avšak jedná o ní až tak pozdě, že souběh s volbami opět nelze stihnout. Nebo vůbec nejedná, a culící se starosta vysvětlí zvědavcům, že prostě nenašli volnou místnost, kde se konšelé mohou k jednání sejít, protože v té obvyklé se třeba zrovna myjí okna. Nebo radnice petici přijme, referendum vyhlásí, dokonce v termínu voleb, avšak senátních, kam chodí míň lidí než na druhou fotbalovou ligu. A zatímco volby jsou hned za dveřmi v přízemí, o referendu se dá hlasovat jen ve druhém patře zadního traktu budovy.  

Internetový server s příznačným názvem Deník Referendum si dal práci a zjistil, že z letošních sedmatřiceti pokusů o vypsání referenda tak, aby to nebyly jen vyhozené peníze, tedy s komunálními volbami, uspěly jen čtyři.  

Člověk se diví, že ještě nějakého radničního šibala či kmotra nenapadlo už dávno české know how sebrat, přehledně uspořádat a prodávat licence. Chytlavě by se to pojmenovalo, třeba „Shut up, stupid“, což je česky „Drž hubu, troubo“. Kdyby to zkusili včas nabídnout třeba v Londýně, mohlo se o nezávislosti Skotska hlasovat pouze na Orknejích a na ostrůvcích vnějších Hebrid. Ve Westminsteru se nemuseli celou noc třást, jak to dopadne.