Jiří Jírovec: 95 procent

7. 6. 2016 13:03

Zkoumání československé historie je v neuvěřitelné krizi. Je osekáno z jedné strany existencí zákona o protiprávnosti režimu v letech 1948-89 a z druhé politickým projektem zvaným Ústav pro studium totalitních režimů. V obou případech jde o paskvil, který nedovoluje "badatelům", aby dospěli k jakýmkoli jiným závěrům, než těm, které naši minulost očerňují.

Jiří Jírovec: 95 procent
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Jírovec

Řečeno s Jiřím Suchým, pro skutečné historiky "je nebezpečné domnívat se cokoli". Bezpečí pro ně představuje používání zjednodušujících adjektiv: komunistický, vykonstruovaný, monstrózní, normalizační, zločinný a kurva komunistická.

Historici mají, nebo by měli mít, přístup k obrovskému množství informací v archivech. Mohli by například vnést vnést jasno do pozadí politických procesů v letech 1948-54. Západ (čti CIA) tehdy pochopil význam Stalinovy teorie o zostřování třídního boje v době kdy je socialismus na pokraji vítězství. Cožpak není fascinující sám fakt, že se Západu podařilo vytvořit "důkazy" o tom, že zostřování má svoje protagonisty ve všech státech budujících socialismus a "potvrdit" jimi správnost zmíněné teorie?

Stalinova teorie zjevně platí obecně a tak se v Česku bojuje proti KSČ a KSČM s nebývalou silou.

S archivními informacemi nakládá každá moc velmi opatrně. Proto se skartovává, utajuje a překrucuje.  

Moje generace se postupně dozvěděla, že Julius Fučík byl hrdina a pak zrádce, který práskl vše, co se dalo. A taky, že Gustina Fučíková byla kurva komunistická, která nechtěla dát originál Reportáže psané na oprátce z ruky, aby se zakrylo jeho přepisování pro potřeby komunistů.

S velkým odstupem, tedy v roce 2010, vyšla kniha Julek Fučík věčně živý a tam je to zase všechno jinak: Reportáž nebyla upravována, Fučík podle autentického vyšetřovacího spisu, podepsaného komisařem Böhmem, nic podstatného neprozradil.

Kniha vysvětluje i to, proč Gustina nedala Reportáž z ruky.  Měla prý podmínku, že ji vydá jen do musea novinářů, kteří zahynuli za války. Fučík tam jistě měl být na prvním místě, ale nehodilo se to, že zahynuli i jiní, kteří se s komunisty nekamarádili.

Jak jinak se mají lidé dozvědět alespoň přibližnou pravdu než prostřednictvím skutečných historiků?

Je absurdní, že media i obec historiků nechala bez povšimnutí skartaci několika tisíc svazků týkajících se "nových" prominentů. Byly mezi nimi údajně i materiály Václava Havla. To znamená, že se nikdy nedozvíme, jak se náš moderní hrdina choval při výsleších.

Z hlediska československé historie je zajímavé i to, že CIA přinutila americkou vládu ke znovuutajení materiálů, které se týkaly "balonových" akcí ze začátku padesátých let. Tyto materiály byly odtajněny po uplynutí lhůty padesáti let, ale pak byly znovu uzavřeny do tresoru.

Selektivní přístup k informacím je typický prokaždou propagandu, tedy pro upravovanou pravdu.

"Badatelé" na výplatní listině ústavu, který se zabýva totalitními režimy, se snaží vytvářet dojem, že v bývalém Československu takměř zuřila občanská válka. Zaměřují se na velmi malé procento populace.

Tento zdroj (http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx) uvádí počty odsouzených (205,486), emigrovaných (170,938), popravených (248) a zahynuvších při pokusu o přechod hranic  hranici (145). Určitou část populace postihly nucené práce (21,440) a vojenská služba u pomocných technických praporů postihly (60,000).

Zaokrouhleno, šlo o ztrátu 400 životů a určitý postih 500,000 občanů.

Obě uvedená čísla jsou zajímavá. Kdyby se zmíněný ústav zabýval tím "Ako chutí moc a to kdekoli na světě", mohl by dospět k závěru, že ztracené životy během komunistického teroru v Československu, představují jen jednu desetinu zabitých při americké invasi Panamy v roce 1989. Moc byla při chuti…

Panama je svým způsobem srovnatelná s naším srpnem 1968 protože šlo o ochranu parciálních zájmů na předem vykolíkované území. Pomiňme velké války posledních padesáti let, kde byl počet obětí nesrovnatelně vyšší, protože šlo o globální hry.

Číslo 500,000 má svůj protějšek v americké politice. Jenže tam představovalo počet předčasně zemřelých dětí v důsledku sankcí proti Husseinovu Iráku.  

Když se moderátorka jedné z hlavních televisních společností v USA zeptala  Madeleine Albrightové, zda to byla přijatelná cena za svržení diktátora, v Československu narozená dáma odpověděla: ANO.

Zmíněný rozhovor dokazuje, že se z člověka, který se dostane k moci a začne uvažovat v měřítku států a kontinentů, lehce stane zrůda, do jejiž rozlišovací schopnosti se nevejde člověk, natož pak dítě. Chcíplo pár fakanů, tak co.

Kamarád oné americké političky se při přechodu z Hrádečku na Hrad změnil z nýmanda ve velikáše a rychle změnil svůj odpor ke zbrojení a vojenským uskupením na podporu bombardování a války. Dostal za to pár čestných doktorátů.

Pokus o vybudování sociálního státu, který se v Československu odehrával v letech 1948-89, měl svoje oběti, ale většina z toho půlmiliónu byla postižena jen v prvních pěti letech, kdy nový režim upevňoval svou moc a kdy se Západ snažil vývoj v Československu ovlivnit ekonomicky i politicky.

O prvním pětiletí se příliš nepíše, protože s odstupem času přece jenom vypadá blbě, že se přes hranice vraceli naverbovaní "agenti chodci", že mnozí odpůrci nového režimu počítali s tím, že vypukne třetí světová válka a oni se vrátí k moci.

Nehodí se připomínat velmocenskou politiku USA. Nehodí se připomínat Vietnam, nehodí se připomínat jejich podporu diktátorským režimům v Chile a Argentině ani kdekoli jinde.

A již vůbec se nehodí připomínat, že naprostá většina československých občanů získala základní jistoty, o nichž se v mnohých "vyspělých" demokraciích jen sní. Nehodí se připomínat právo na práci, vzdělávací systém, zdravotní péči, existenční jistotu a neobyčejný kulturní rozkvět šedesátých let.  

Místo toho se historie překrucuje, jak se dá.

Nedávné výročí Měnové reformy z 1. června 1953 představuje zajímavý příklad výběrového přístupu k informacím. Současná propaganda ji spojuje s odporem dělníků v Plzni, ale zcela opomíjí historický kontext.

Na stránkách totality.cz se lze dočíst:    

"Sedm let po válce existoval ještě přídělový lístkový systém a vedle něho volný prodej, kde ale byly ceny několikrát vyšší. Zboží a služby, které stát nedokázal zajistit, doplňoval černý trh. Neúnosnost této situace si začali brzy uvědomovat i představitelé státu.

Tzv. měnová reforma, uskutečněná na přelomu května a června 1953, měla státu pomoci vyřešit několik věcí najednou: zastavit inflaci, zredukovat oběživo, přivést příjmy a úspory obyvatel do souladu s trhem a také přinést peníze do zchudlé státní pokladny na umoření státního dluhu."

K uvedenému výkladu lze dodat, že třeba v Británii byl lístkový systém zcela zrušen ještě později než v Československu. Chybí rovněž informace o tom, že po druhé světové válce proběhly peněžní reformy ve všech evropských zemích s výjimkou Spojeného království, Švýcarska, Švédska a Iberského poloostrova.

Jiný zdroj uvádí klíč, podle kterého byly staré peníze přepočítávané na nové. Uvádí rovněž, že

„členové KSČ dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázán na výši částky“.

Je jistě škoda, že k tomu nejsou uvedeny žádné podrobnější informace.  

Sám vím o jedné výjimce, která platila pro přepočet zůstatku na vkladních knížkách, pokud byly součástí odměn státních vyznamenání. Můj tatínek (vždy nestraník) sdílel v roce 1952 státní cenu Klementa Gottwalda s plzeňským lékařem docentem Vaňkem. Dostali ji za objev příčiny předčasné úmrtnosti kojenců na zápal plic. To nebylo nic politického. Šlo o významnou práci související s tím, že se oslabení imunitního systému matky přenášelo na novorozence. V principu šlo o podobný mechanismus, jaký známe s HIV vedoucí posléze u pacientů s AIDS k úmrtí na zápal plic. Byl to zásadní objev, který nešlo přehlédnout. Odměna ve staré měně byla 100 000 korun a byla přepočítána na novou měnu 1:5.

To, že měnová reforma připravila občany o část hotovosti i úspor, je nepochybné. Stejné ovšem udělala i privatizace po roce 1989:  

"V polistopadové éře inflace meziročně nejvýrazněji vzrostla v roce 1991, o 56,6 procenta. Naopak nejméně se měnily ceny v roce 2003, tehdy byla míra inflace skoro nulová, vyplývá z údajů Českého statistického úřadu. Rok 1991 byl v posledních dvaceti letech výjimečný, nikdy před tím ani potom inflace nepřesáhla 21 procent.

Na vysoké hodnotě roku 1991 měla značný vliv devalvace měny, zřejmě také zrušení takzvané záporné daně v září 1990, které způsobilo značný nárůst cen výrobků a hlavně liberalizace cen od 1.1.1991. Výrazněji stoupaly ceny také v roce 1993, tehdy rostly spotřebitelské ceny o 20,8 procenta."

V souvislosti s měnovou reformou se samozřejmě nemluví o tom, že ke stejnému datu vznikl univerzální penzijní a zdravotní systém. Byl zjevně položen na zdravých základech, protože přežil všechny útoky až do letošního roku.

S odstupem času vypadají informace o měnové reformě skoro legračně. Tehdy byli u moci komunisté, a tak to je na koho svést. Teď máme finanční krize, kam oko dohlédne, a nikdo za nic nemůže.

Na současném vývoji je zajímavé, jak snadno se zastánci současných poměrů vracejí ke komunistickým nápadům. Myslím, že to bylo v pořadu Máte slovo, kde kdosi radil důchodcům, aby rozdělili byty, které jsou pro ně velké, a sdíleli je s ostatními.

Shodou okolností jsem v takovém bytě kdysi bydlel. Byl na Vinohradech v Římské ulici a někdy v padesátých letech, kdy ještě nebyla sídliště, byl rozdělen ze tří pokojů, kuchyně a nevytápěného pokojíku pro služku na dva byty se sdíleným příslušenstvím. Dostali jsme pokoj a kuchyň. Služku jsme neměli, a tak z jejího kamrlíku vznikla temná komora.

Komunisti řešili bytovou krizi i tím, že přiznávali určitý počet čtverečných metrů obytné plochy na osobu. Do toho se nepočítala kuchyň a příslušenství. Nadměrné metry bylo nutné zaplatit navíc, a bylo-li týchž více, než pro příslušnou bytovou kategorii povoloval předpis, byl držitel bytu tlačen k výměně za menší byt.

Postupem času byl bytový problém řešen masivní výstavbou panelových domů, které byly cenově dostupné. Jistý hlupák je nazval králikárnami - co taky čekat od politika, odtrženého od normálního života.

V úvodu byla zmínka o instituci, která upřednostňuje osudy necelých 5ti % původní populace.  Zbývajících 95% je mimo její rozlišovací schopnost. Dobře, ta instituce zaměstnává slouhy, byť je povyšuje na "badatele".

Skutečný historik by měl být schopen zpracovat jakékoli téma. To v Česku nejde, řada z nich je tabuizovaná. Například případ Milady Horákové. Byla popravena v roce 1950, tedy tři roky před

Ethel Rosenbergovou, která dostala trest smrti za přepisování jakýchsi materiálů, jimiž údajně její manžel vyzradil Stalinovi tajemství atomové bomby. V červnu 1953 byli oba popraveni.

Případ Rosenbergů a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci „s druhou stranou“. Skutečná škoda, způsobená předáváním informací, byla druhořadá.   

Ústav pro studium totalitních režimů nevyvrátil obvinění Milady Horákové ze špionáže a z podvratné činnosti, která měla vrátit do ČSR kapitalismus. Vhodným výběrem slov ale zkulantnil situaci takto:

"Pro Miladu Horákovou bylo pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací s emigrací stejně přirozeně, jako za války udržovali s manželem spojení s Londýnem."

Podle obžaloby se „výměna informací“ týkala například jakéhosi plynovodu, jehož popis byl údajně doplněn označením míst, kde by se dal nejlépe vyhodit do povětří (kdyby bylo zapotřebí).

V Kanadě byl v roce 2012 odsouzen námořní důstojník Jeffrey Delisle. Dostal dvacet let za to, že si  „vyměňoval informace“ s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí, lze parafrázovat Švejka.

Ze zorného úhlu československé historie je pozoruhodný tento výrok jeho soudce Currana:

"[…] even if the amount of damage Jeffery Delisle caused is speculation, the fact that he passed information at all is a serious crime […] Society is justifiably outraged at the betrayal."

což přibližně znamená:

"[…]  i je-li škoda, kterou Jeffrey Delisle mohl způsobit, nejasná, samotný fakt, že informace vůbec předával, je závažným zločinem […] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou."

On ten Urválek holt byl o šedesát let před svými následovníky. Roli hrálo to „že“ a ne „co“ bylo předáno.

Podstatný rozdíl je v tom, že československá veřejnost byla alespoň formálně pohoršena a podepisovala rezoluce proti Horákové a později proti Slánskému. V Kanadě je nějaký oficír každému „u prdele“. Pokud se někdo o něco zajímá, tak to je zlomená čelist hokejové hvězdy Crosbyho.

Aby byla paralela k případu Horákové úplná, řekla státní prokurátorka Lyne Decarie, že:

"Jde o zastrašení a [že] rozsudek dává jasnou výstrahu."

V podstatě to samé řekla Ludmila Brožová-Polednová. S tím rozdílem, že ona do toho ještě zamotala světový mír.

V USA čekal na svůj soud Bradley Manning. Ten informoval čtenáře Wikileaks o některých aktivitách americké diplomacie a tím ohrozil úsilí propagandy zajistit, aby občané věřili, že co vláda USA činí, dobře činí. Částečně se přiznal, takže ho nepopravili, ale "jen" uvěznili na 35 let.

Manninga, zadrženého v roce 2010, lámali samotkou, buzením, nahotou a zimou. Lze to považovat za důkaz toho, že vězeňské a věznitelské metody se režim od režimu nemění.

Vyhlášení rozsudku smrti nad Miladou Horákovou vyvolalo mezinárodní reakci. Ze spárů odporného kata ji nedostala ani přímluva Alberta Einsteina.

No, stejný Einstein se o tři roky později postavil i na obranu Rosenbergových a s ním, rovněž neúspěšně, i Jean-Paul Sartre, Jean Cocteau, fyzikální chemik Harold Urey, nositel Nobelovy ceny, Bertold Brecht, Pablo Picasso i papež Pius XII.

Případ Horákové nemůžeme pochopit bez srovnání s Rosenbergovou. A jen kombinace obou nám umožňuje pochopit  jak moc ohlupuje občany na obou stranách.  

V Česku cpeme propagandu do dětí již od mateřské školy. Je to možné jen proto, že skuteční historici zesrabovatěli nebo vymřeli.  Vychováme tím spratky, kteří jednou odkývnou, že je v pořádku být neustále pod kontrolou policejních kamer, budou věřit tomu, že katolická církev měla recht, když mučila a upalovala čarodějnice a vůbec, že je dobré popravovat lidi odlišných názorů.

Těch 95% lidí ví, že všechno bylo trochu a často úplně jinak. Nová moc již uspěla v tom, že je nemusí brát na vědomí.

Autor je přírodovědec, žije v Kanadě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Hororový příběh od zlínského soudu I.

14:50 Zdeněk Jemelík: Hororový příběh od zlínského soudu I.

Ve dnech 20. a 27.července 2017 začala zlínská pobočka Krajského soudu v Brně senátem předsedy Radom…