Veřejné prznění pravdy nastalo až po sametové revoluci.

Parlament přijal zákon, který nařizoval, aby daň z vlastnictví půdy platili majitelé. Určil k tomu dobu, do kdy mají být nájemní smlouvy uvedené do souladu s tímto nařízením. Parlament předpokládal, že platnost starých smluv zanikne, a nové smlouvy budou respektovat nároky majitelů pozemků. Patrně většina nových hospodářů na polnostech tak učinila. Také jsem byl vlastníkem půdy. Mnou navrženou smlouvu JZD odmítlo uzavřít. Předpokládal jsem, že stará smlouva nemůže platit, protože v ní bylo explicitně uvedené, že daň z pozemku platí uživatel půdy. Obrátil jsem se na soud. Protože jsem se nemohl smířit s nespravedlivým rozhodnutím soudu, byl jsem odsouzen zaplatit 32.368 Kč.

Řízení probíhhalo podle Občanského soudního řádu. Pro občana je nepřijatelný paragraf § 120:

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Libovůle pro soudce (vybírat si důkazy, které žalobce předkládá) je v právním státě nemyslitelná. Soudce je povinen zabývat se všemi předloženými důkazy, tak jako soudy v trestním řízení. Soudci zneužívají paragraf k tomu, aby pominuli část žalobního petitu. V žalobě i v každém písemném vyjádření jsem požadoval, aby se soud vyjádřil k obsahu nájemní smlouvy, kterou mi odpůrce předložil. I v odvolání jsem tento požadavek uplatňoval. Podle navrhované smlouvy mi mohl nájemník přivézt pytel brambor a tím by bylo nájemné vyrovnáno.