Veřejné prznění pravdy nastalo až po sametové revoluci.
Parlament přijal zákon, který nařizoval, aby daň z vlastnictví půdy platili majitelé. Určil k tomu dobu, do kdy mají být nájemní smlouvy uvedené do souladu s tímto nařízením. Parlament předpokládal, že platnost starých smluv zanikne, a nové smlouvy budou respektovat nároky majitelů pozemků. Patrně většina nových hospodářů na polnostech tak učinila. Také jsem byl vlastníkem půdy. Mnou navrženou smlouvu JZD odmítlo uzavřít. Předpokládal jsem, že stará smlouva nemůže platit, protože v ní bylo explicitně uvedené, že daň z pozemku platí uživatel půdy. Obrátil jsem se na soud. Protože jsem se nemohl smířit s nespravedlivým rozhodnutím soudu, byl jsem odsouzen zaplatit 32.368 Kč.
Řízení probíhhalo podle Občanského soudního řádu. Pro občana je nepřijatelný paragraf § 120:
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Libovůle pro soudce (vybírat si důkazy, které žalobce předkládá) je v právním státě nemyslitelná. Soudce je povinen zabývat se všemi předloženými důkazy, tak jako soudy v trestním řízení. Soudci zneužívají paragraf k tomu, aby pominuli část žalobního petitu. V žalobě i v každém písemném vyjádření jsem požadoval, aby se soud vyjádřil k obsahu nájemní smlouvy, kterou mi odpůrce předložil. I v odvolání jsem tento požadavek uplatňoval. Podle navrhované smlouvy mi mohl nájemník přivézt pytel brambor a tím by bylo nájemné vyrovnáno.
Odsouzen jsem byl podle paragrafu, který původně pojednával o rodinných záležitostech:
Zde je tehdejší plné znění zmíněného § 80 o.s.ř.:
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého);
b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva;
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Občan i bez právnického vzdělání pozná, že v precizním znění měl odstavec c) znít takto:
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo mezi stranami je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Zamítnutí v uvedených sporech znamená, že soud nepřiznal pravdu žalující straně.
Odborníci z ministerstva spravedlnosti aplikovali § 80 na každý civilní problémem.
Současné znění § 80:
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Každý se žalobou může domáhat pravdivého výroku, ale soudce může rozhodnout, že žalobce „neprojevil naléhavý zájem“ a žalobu zamítne. Zamítnutím žaloby podle tohoto paragrafu může soud vynést nepravdivý (čili lživý) výrok. To je soudcům lhostejné.
V předcházejících režimech se to stát nemohlo. Soudci měli od roku 1849 příkaz, jak rozhodovat, není-li rozhodováno o skutku (činu, přečinu):
§ 270: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.
Lživá rozhodnutí současných soudů jsou všeobecně akceptována. Výrok soudce v případu zpěváka Gotta byl: „K. Gott platil daně podle zákona. Náhrada soudních výloh mu nenáleží.“ To je lživé rozhodnutí. Opak takového rozhodnutí zní: „K. Gott neplatil daň podle zákona. Náhrada soudních výloh mu náleží.“
Soudy ignorují skutečnost, že výrok soudu musí být pravdivý k oběma stranám sporu.
Rozhodování soudů připomíná jednání mafie. Nikoliv zákon, ale přátelské vztahy určují rozhodnutí soudu. „Občané s právnickým vzděláním“ ovládli parlament. Rozhodování o sporech s telefonními operátory přesunuli na ČTÚ. Spory o vině v dopravních nehodách přesunuli na správní orgány krajů. To rozhodně není ekonomické. Navíc je to zdroj další možné korupce. "Občané s právnickým vzděláním" si prostřednictvím parlamentu zajišťují nevysychající zdroj příjmů.
Náprava je jednoduchá. Zákonodárce by měl soudu přikázat, aby se i v civilním řízení vypořádal se všemi předloženými důkazy. Dále soudcům přikázat, co je termín „Zákon“, podle kterého musí soudy rozhodovat. Třeba takto:
1. Zákon je hierarchické uspořádání:
1.1) všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků věd lékařských a technických,
1.2) Ústava, Listina práv a svobod,
1.3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU),
1.4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
1.5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni nařízení vydávat.
2. Soudce vyššího soudu může rozhodnutí soudu nižšího stupně potvrdit, upravit, nebo vynést své rozhodnutí.
Odstavec 1.1 by vrátil do „Zákona“ tisícileté poznání, že rozhodnutí soudce k oběma stranám sporu musí být pravdivý výrok (důkaz opaku), protože je součástí matematiky.
Odstavec 2. plyne z článku 82. Ústavy: Rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat. Tudíž odvolací soud má právo rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, opravit, nebo vynést své nezávislé rozhodnutí. Tím skončí hra ping-pong v soudních rozhodnutích. Každý soud se zodpoví za své rozhodnutí. Počet soudních řízení se scvrkne nejméně na polovinu.
Soudci mohou získat zpět důvěru a úctu, kterou u občanů ztratili.
Politická strana, která uvedený problém slíbí napravit, jistě bude občany oceněna ve volbách. Současná vládní garnitura se nehodlá problémem zabývat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
