Spravedlnost jednotlivých systémů lze testovat na vztahu mezi mocí výkonnou a soudní. Soudnictví za císařství bylo založené na tisícileté zkušenosti z Římského práva. Pro svéprávné občany platilo pravidlo, že rozhodnutí soudce muselo být pravdivé k oběma stranám sporu. Bylo lhostejné, která strana se obrátila na soud. Co soudce jedné straně odebral, musel druhé straně přisoudit. Z toho jednoznačně plyne, že pouze dva rozdílné výroky soudu mohou existovat. Ve většině sporů stačí, aby kauzu řešili pouze dva soudci. Proti řešení soudu I. stupně je zákonný nárok na odvolání. Odvolací soud musí mít pravomoc rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, opravit, nebo musí rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vynést své konečné rozhodnutí soudu. Ústava přesně takový postup předpokládá. Bohužel naši Ústavní soudci dali soudům široké pravomoci. Dovolili jim nerespektovat základní pravidlo o důkazu opakem. (Výrok k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu.) Soudci si prostřednictvím zákonodárného sboru upravili soudní řízení tak, že se ze soudního řádu stal soudní nepořádek.

Soudy bezúhonných občanů trvají léta a z usvědčených pachatelů se stali občané, kteří mohou zavalit soudy dostatečnou činností, která jim umožňuje téměř bezstarostný život. Občané to platí ze svých daní. Soudci si příležitostně upraví své platy rozhodnutím, které je v přímém rozporu se zákonem.

Politickým stranám, které mají zájem na tom, aby republika byla právním státem jsem navrhl:

Toleranční nebo koaliční smlouva by měla obsahovat minimálně tyto dvě podmínky: