V listopadu 1917 britská vláda vydala Balfourovou deklaraci, v níž vyslovila „sympatie“ se záměrem sionistů znovuvytvořit v Palestině trvalý domov pro židovský národ. Podmínkou bylo, že nebudou narušeny civilní a náboženská práva tamních nežidovských obyvatel.

Vlády Francie i Itálie vyslovily s deklarací souhlas v roce 1918 a kongres USA schválil záměr sionistů v roce 1922. Po rozpadu Osmanské říše řešila Společnost národů budoucnost Palestiny a pověřila 24. července 1922 Velkou Británii k vytvoření politických a ekonomických podmínek k naplnění Balfourovy deklarace o zřízení národní vlasti pro Židy v Palestině. Rozhodnutí Ligy národů nabylo „právní moci“ v září 1923.

Pakt Ligy národů – předchůdkyně OSN: S cílem podpořit mezinárodní spolupráci ve snaze o dosažení mezinárodního míru a bezpečnosti signatáří souhlasí s touto Dohodou:

Obyvatelům bývalé Osmanské říše mají vyspělé státy dopomoci k tomu, aby si mohli v podmínkách moderního světa vládnout sami. Za nejlepší metodu pomoci těmto lidem zvolila Společnost národů mandátní systém, tzn. pověřila Velkou Británii ke správě Palestiny. Britové pověření přijali, ale jejímu naplnění většinou bránili a jeho cíl sabotovali. Podle Mandátu pro Palestinu byli povinni naplnit Balfourovou deklaraci z 2. listopadu 1917, která se stala součástí mezinárodního práva.

Mandát uznal „historické spojení židovského národa s Palestinou a nutnost znovuzřízení domova pro Židy v jejich bývalé vlasti.“ V Mandátu čteme mimo jiné: