Který si pamatuje, jak reportovali fotbalové či hokejové zápasy Josef Laufer, Štefan Mašlonka, Stanislav Zikmund, Gabo Zelenay, Vít Holubec, Karol Polák, Štěpán Škorpil, Pavel Čapek a řada reportérů dalších a dalších. Kdy se k požitku diváka či posluchače ze hry přidával i požitek z krásného slova i krásné češtiny člověka, který vám sportovní představení přibližoval. Kdy hlas sportovního reportéra měl ještě takovou sílu, že vás zastavil na chodníku a přinutil vás stát na něm věčnost a z otevřeného okna blízkého domu poslouchat přenos fotbalového zápasu našich třeba z hřiště Hohe Warte ve Vídni či Ferencvárosu v Budapešti. A to nikoli jen proto, že jste byli tak dychtiví dovědět se konečný výsledek onoho zápasu, ale on vaše nohy přibil k zemi i reportérova dikce, to, jaká slova volil a jak neuvěřitelně vás dokázal do zápasu vtáhnout.

To tehdy ještě do mikrofonu mluvil reportér jeden, nejvýše dva, ovšem s tím, že si až po delších svých promluvách mikrofon předávali (Laufer-Mašlonka, Holubec-Polák). Což mělo tu výhodu, že nejen každý jednotlivý reportér, ale i každý z oněch dvou reportérů zmíněných, si za svůj díl reportování nesl svoji odpovědnost, a proto se snažil, stejně jako hráč na hřišti, podat vrcholný výkon