Ten proměňoval normální lidské bytosti ve fanatiky, prodchnuté představou dobové pochodové písně„ „Dnes nám patří Německo a zítra celý svět“, se kterou němečtí pěšáci pošlapávali svébytnost a svobodu jedné evropské země za druhou. Však také náčelník tohoto stroje Joseph Goebbels, vědom si důležitosti své funkce pro rozpínavost Velkoněmecké říše a tedy i své odpovědnosti za zločiny, jež spáchala, zvolil jako únik z této odpovědnosti sebevraždu jak sebe sama, tak své rodiny.

Umění propagandy

Šlo tedy o nacistického válečného zločince číslo tři nebo čtyři, věhlasného technika zpracovávání myšlení lidí a vlastně tvůrce jejích myšlenek, a tím i nepomíjitelnou postavu, bez níž by nacistická říše nebyla oním mocným stvořitelem i šiřitelem zla, jímž skutečně byla.

Goebbels se poučil, když četl Mein Kampf, kde Hitler konstatoval, že první světovou válku Německo prohrálo díky špatné propagandě. Britská propaganda směřující na vtažení USA do války a cílící na americké intelektuály byla tenkrát úspěšnější.

Analyzuje-li Noam Chomsky toto umění moci - vládnout pomocí stroje propagandy vychází z filosofa Davida Huma, jeho paradoxu moci. Myslitele Huma zaráží to, s jakou lehkostí většina přenechává moc menšině a uvádí, že to je možné pouze díky kontrole myšlení. Chomsky dále ve svém uvažování o médiích vychází z W. Lippmana, který mluví o přetvoření veřejnosti -  jejího mínění: „ze znepokojivého stáda do pasivního pozorovatele.“