Připomeňme si takové jednoduché, ba přímo banální, skutečnosti, jako že svoboda se neslučuje se zotročením a ponížením. Že lidským právem je neumírat na ulici hlady. Že svoboda znamená nebýt preventivně odposloucháván a nebýt normalizován ve svém kritickém myšlení. Že základním lidským právem je právo na mír. Právo nemuset nenávidět.

Myslíme-li to s demokracií vážně, nemůžeme druhé vykořisťovat, dělat z nich nezaměstnatelné, štvát jednoho proti druhému, brát jim lidskou důstojnost. Svobodný není ten, kdo je udržován v nevědomosti a je manipulován, jak se má rozhodnout. Samozřejmě zcela svobodně.

Chápeme-li lidská právě globálně a univerzálně (jinak ani chápat nejdou, protože pak si hrajeme na nějaké „nadlidi“ a „lidi druhé kategorie“), měli bychom se zajímat o sociální práva lidí v Latinské Americe či v Asii, měli bychom dělat vše pro ukončení letitých bojů na africkém kontinentě – a neměli bychom bagatelizovat rasovou nenávist v USA, jež má v současnosti kořeny zejména – jak jinak? – v oblasti sociální.  

Boj proti rasismu

Není snad ani možné mluvit o lidských právech, a nezmínit M. L. Kinga: „Amerika nedojde klidu a pokoje, dokud černochům nepřizná jejich občanská práva. Smršť nepokojů bude nadále otřásat samotnými základy této země, dokud jednoho šťastného dne nepřijde spravedlnost. Je tu ale něco, co musím zdůraznit svým lidem, kteří našlapují na vyhřátý práh vedoucí do paláce spravedlnosti. Na cestě za svým plnoprávným postavením se sami nesmíme provinit bezprávím. Nesnažme se uhasit naši žízeň po svobodě z pohárů hořkosti a nenávisti.“

USA se stále se svou minulostí nevypořádaly. Rosa Parksová sice již může zůstat v autobuse sedět, ale jiné rosy parksové se musejí strachovat, zda jejich synové a vnuci nebudou zastřeleni v pouličních bitkách, a to klidně „bílými“ policisty. Pokud nemají vyšší životní úroveň, budou bezmocně sledovat, jak jejich děti nemají šanci získat lepší vzdělání a jak skončí v nějakém gangu a posléze s kulkou v těle či budou šlapat, aby přežily do druhého dne.