Na Pankráci na mě z billboardu vykoukl kdosi, kdo by na Mikuláše směle mohl chodit strašit děti místo čerta. O kousek dál pod Vyšehradem na mě z plakátu na kandelábru vyjuknul jedinec, který vypadal jak v posledním tažení v deliriu. A na Jižní spojce jsem vyjekla leknutím, když na mě z obří reklamy shlédnul kdosi, kdo se tvářil jako chovanec některého z ústavů pro mentálně choré osoby tak politováníhodně, že potkat ho, okamžitě mu dám pětikorunu. Ti lidé na mě zírali z billboardů ze všech stran a žádali mě o můj hlas. Domů jsem dorazila naprosto otřesena a vyčerpána.

Už při parlamentních volbách jsem mohla jen konstatovat, že někteří politici patrně nejsou příliš soudní. Dnes mohu konstatovat, že se k tomu ještě ani neumějí vyfotit. A když nezvládají tak prostou věc jako postát před objektivem a alespoň předstírat IQ vyšší než 90, to nám chtějí vládnout?

Vzpomněla jsem si na Andreje Babiše; před posledními volbami se nechal slyšet: „No, vzali byste si do firmy takové lidi, jako nám vládnou? Nevzali. Tak proč je necháte v politice?“ Nu – teď na mě (krom jiného třeba i na plakátech právě vedle pana Babiše) vykukují z billboardů všelijaké kukuče, u kterých si opravdu nejsem už od prvního pohledu jistá, že bych si je do firmy vzala, protože serióznost právě nevyzařují. A když se podíváte blíže na jejich profil, musíte se ptát, co vlastně dokázali, že nám chtějí vládnout. Kupříkladu u některých kandidátek to vypadá, že jejich jedinou devizou je, že se vdaly za někoho známého a „dokázaly“ tak disponovat známým jménem.