Na území východních Čech, kde je můj domov, žije i více než šest a půl tisíce občanů (či bývalých občanů, řada z těchto lidí totiž získala v průběhu let občanství české) Ukrajiny. Jde o etnické Ukrajince, ale i Rusy pocházející z ukrajinského východu, kde probíhá občanská válka.

Jak pomáhají zmíněné organizace občanům Ukrajiny, kteří u nás léta žijí a pracují a zanechali ve své zemi rodiče či dospělé děti. Jak reflektují jejich obavy o životy jim drahých lidí, o jejich bezpečnost či obyčejné přežití? A třetí otázka: jaké jsou jejich možnosti?

Český zákon o pobytu cizinců řeší možnost sloučení rodiny v zásadě přísněji, než mu to umožňuje unijní směrnice č. 2003/86/ES ze dne 22. září 2003. Zatímco podle českého zákona lze sloučení rodiny umožnit pouze manželům cizinců s povoleným pobytem, jejich dětem a rodičům starším 65 let, směrnice dává členským státům možnost za určitých podmínek povolit sloučení rodiny i nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii (otci nebo matce cizího státního příslušníka), zletilým svobodným dětem a nesezdanému partnerovi.

Znám konkrétní případ ukrajinského Rusa, vysokoškoláka, jehož rovněž vysokoškolsky vzdělaný syn, matematik, o možnost přijít za rodiči marně žádal před dosažením zákonem stanoveného věkového limitu i potom. Marně. Nebyl holt zraněn na Majdanu, nešlo ho propagandisticky využít a byl to – považte – Rus!