To, co by seriózní novinář zdůraznil jako první, je fakt, že výzkum nezkoumal rasistické postoje, ale pouze prvotní sympatie k barvám pleti. Dotazovaní tedy neodpovídali na otázky typu "Máte něco proti černochům?", ale v co největší rychlosti měli zaklikávat, kterou tvář si spojují se slovem pozitivním a kterou s negativním (ukázka testu). Pokud by tento výzkum zahrnoval jen tváře bělochů, zjistilo by se třeba, že dotazovaní (vymyslím si) si spojují lidi s oválným obličejem se slovem "šťastný". Politicky korektní komentátor by z toho poté mohl vytvořit analýzu, že lidé jsou rasističtí vůči těm s kulatějším obličejem. Z Čechů by tak mohli být třeba kulatofobové.

Druhým důležitým faktem, který z předchozího vyplývá je, že výzkum tvrdí, že sympatie či nesympatie k různým odstínům pleti fungují u všech lidí, napříč věkem, pohlavím i místem, kde žijí. Ani v těch tzv. nejtolerantnějších státech nevyšly výsledky jako nerasistické.

Třetí fakt je, že podle výzkumu jsou sympatie a nesympatie k barvě pleti v lidech "uloženy" uvnitř. Vědci to sice nezmiňují, ale napadá mě srovnání s dokumentem, který nedávno odvysílala velmi korektní ČT (odkaz, 18. min). V něm výzkumníci dokazovali, že lidem jsou přirozeně sympatické rysy obličeje, které jsou podobné jejich vlastním. V minulosti tato vlastnost sloužila k tomu, že člověk přirozeně poznal své dítě. Rodiče tedy v sobě mají zakódováno, jaký typ dětí je jim sympatický, ale přirozeně to neznamená, že by vůči ostatním dětem chovali nějakou nenávist. Je tedy dobře možné, že to funguje i u ras - člověku je sympatická ta jeho, avšak neznamená to, že chce tu druhou zničit nebo k ní chová nenávist.

Čtvrtý fakt je z celého výzkumu snad úplně nejzásadnější a může se ve výsledku zcela otočit proti bojovníkům za politickou korektnost. Tým vědců z univerzit Harvard, Wisonsin-Madison a Virginia totiž zjistil, že vnitřní sympatie k odstínu pleti mají "mizivý nebo žádný" vliv na chování člověka a projevy skutečného rasismu. Každý, kdo by byl obviněn z rasismu, kvůli tomu, že je mu vnitřně sympatická jeho rasa, může odkázat na tento výzkum, který to vyvrací.

Mnoho povyku pro nic?

Ano, jako obvykle. Avšak ne až tak pro nic. Vezměme si kolik lidí se živí z dotací na "boj proti rasismu". Už jen to, že máme naprosto zbytečného ministra pro lidská práva. Dále to jsou stovky milionů ročně pro různé neziskovky a aktivisty. A v neposlední řadě živnost několika politických stran.

Vševypovídající je komentář amerického Washington Postu, který na základě výzkumu tvrdil, že jsme skrytí rasisté. Byl zakončen větou "Máme před sebou ještě moc práce". A co je to moc práce- to je moc dotací, moc státních peněz na boj s vymyšleným nepřítelem.