Do Evropy přišlo v poslední době několik stovek tisíc mladých Syřanů, ze kterých by bylo možné vytvořit armádu bojující za osvobození jejich vlasti a dát jim tak najevo, že to za ně nikdo jiný neudělá. V rozhovoru pro polskou televizi TVP to uvedl polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski. Zároveň dodal, že si neumí představit „vyslání našich vojáků do Sýrie, zatímco tisíce uprchlíků z této země na Unter den Linden v Berlíně či na jiných místech budou popíjet kávu a sledovat, jak bojujeme za jejich bezpečnost”.

Stejnou či obdobnou otázku si klade spousta lidí:

Francouzi najednou bombardují základny IS, o kterých zřejmě neměli dodnes ani ponětí a provádějí razie u lidí, u kterých neměli doteď ani stín podezření... nebo musí umřít aspoň sto lidí, aby bezpečnostní složky začaly dělat svou práci?

Na jedné straně chápu potřebu lidí vyjádřit soustrast a solidaritu s pozůstalými po mrtvých v Paříži, byť tak při dokonce větších neštěstích ve vzdálenějším světě většinou nedělají. Vždy jsem se však domníval, že bolest (a souběžné pocity) se mají vyjadřovat co nejtlumeněji, nejtišeji, nejraději neveřejně, vnitřně, neboť skutečná bolest je němá.