Není totiž pravda – jak se domnívají nepoučení komentátoři měnové politiky – že arzenál měnové politiky je omezený a vyčerpatelný. Zbraní má měnová politika hodně a nábojů dokonce nekonečně mnoho, jen mají různou ráži a v různých okamžicích nestejnou účinnost. A každá zbraň není vhodná pro každý moment.

Tím se dostávám k záporným úrokovým sazbám. Osobně se nedomnívám, že záporné úrokové sazby jsou optikou této metafory vhodnou zbraní pro další uvolňování měnové politiky, pokud by bylo vůbec v domácích podmínkách třeba. Právní limity (úrokové sazby ČNB slouží jako základ pro výpočet nejrůznějších sankcí v českém právním řádu), ekonomické limity (teoretická možnost obyvatelstva směnit vklady na hotovost) a také mentální limity (svět záporných úrokových sazeb je pravým světem „Alenky v zemi za zrcadlem“, kde je vše opačně) z nich dělají zbraň, kterou není možné použít jako jiné nástroje nekonečně mnohokrát a navíc ani není jisté, kolikrát přesně to lze učinit, než se hlaveň roztrhne a začne ohrožovat i střelce samého a jeho záměry. Z tohoto důvodu jde o nástroj poměrně neobratný.

To ovšem naprosto neznamená, že jakékoli rozhodnutí o úrokových sazbách (třeba i o těch záporných) jakkoli ohrožuje nezávislost centrální banky, jak jsem se dnes dočetl z úsměvného komentáře v Hospodářských novinách. Centrální banky, které se touto novou cestou vydaly (v Evropě Švédsko, Dánsko, Švýcarsko či ECB), jistě nikdo ani před zavedením záporných sazeb ani po něm z omezení nezávislosti jejich rozhodování neobviňuje. Svou nezávislost by ohrožovaly pouze tím, kdyby dlouhodobě rezignovaly na svou stabilizační roli a své cíle.