Vyšlo to najevo, když penzijní fondy zveřejnily, kolik občanů se přihlásilo do penzijního spoření ve II. pilíři. Bylo jich celkem 75 tisíc, tedy jedno až dvě promile těch, kdo se mohli přihlásit. Češi se tak nepochybně zapsali do Guinessovy knihy rekordů a osvědčili, že dokážou používat praktický rozum.

Teorie druhého penzijního pilíře existuje od osmdesátých let minulého století a vychází z experimentů chilského prezidenta Augusta Pinocheta, respektive od jeho poradců z tzv. chicagské školy. Byla to pozoruhodná myšlenka, která vycházela z úvahy, že se soukromý penzijní fond dokáže o peníze postarat lépe než státní penzijní systém. Když občan bude platit soukromému fondu, ten bude jeho vklady dále investovat, rozmnožovat, a poté mu je vyplatí v podobě doživotní renty.

Tato myšlenka získala popularitu, když se významní ekonomové zvláště ze Světové banky začali zabývat otázkou, jak světové penzijní systémy vyřeší tzv. problém stárnutí, tedy fenomén, který v sobě zahrnuje prodlužování lidského věku a zároveň nižší porodnost ve vyspělých průmyslových zemích. Soukromé penzijní fondy mohly vyřešit problém státních penzijních systémů, které dokázaly platit rostoucí počet starých lidí jenom za cenu vyšších daní pro aktivní obyvatelstvo.