15. března1939 vtrhla nacistická okupační armáda do o Sudety okousané české části někdejší první republiky (Slováci se odtrhli již o den dříve, 14. března 1939). Jak se tak v poslední době rozmáhá přepisování dějin, přepólovávání sympatií a antipatií k historickým osobnostem a událostem, lze předpokládat, že toto děsivé výročí projde bez většího zájmu mainstreamových médií.

Zato v květnu nepochybně budeme svědky mediálních bakchanálií na téma hrdinství amerických osvoboditelů (nic proti nim, ale jejich role při likvidaci nacismu z našich zemí byla zlomková oproti sovětské). A také se rozjede další kolo glorifikace Němců a naopak nekonečného sebemrskačství (které kdysi odstartoval Václav Havel) na téma, kterak zlý prezident Beneš zlé Čechy vyslal vyhnat Němce (už se nebude říkat nacisty ani občany Třetí říše, ačkoli právě na ně mířila dikce Benešových dekretů), a naší povinností je kát se za křivdy, jež jsme jim způsobili. Už už čekám, kdy nějaký myslitel typu T. Krystlíka nebo P. Pitharta (v duchu naplňování teorie Overtonových oken) vystoupí s tezí, že Protektorát jsme si vlastně vysloužili sami tím, jak okatě jsme dávali najevo nevlídný postoj k Hitlerovi a jeho gangu.

Proto jsem dnešní setkání s knihou věnoval právě této tématice. Jak snad všichni (nebo aspoň my, co chceme) víme, jedním z pilířů nacistické ideologie byl důsledný a velice agresivní antisemitismus. Tato linie byla oficiálně odstartována norimberskými rasovými zákony (1935) a vyústění našla na konferenci ve Wannsee (1942), kde bylo přijato tzv. konečné řešení židovské otázky. Antisemitismus se stal přirozenou součástí německého života, myšlení, politiky. A byl samozřejmě mohutně propagandisticky fedrován všemi cestami – od médií po školství.