Vážený pane!

Předem mi dovolte říci, že jsem nikdy nebyl Vaším fanouškem, ba ani soustavným posluchačem – Vaše písně ke mně doléhaly tak jako k většině obyvatel tohoto utěšeného kousku zeměkoule převážně omylem či mimoděčně, například z puštěného rádia kdesi v kavárně či taxíku. Spolu jsme se setkali všeho všudy jedinkrát, a to někdy před třiceti lety, kdy nás na stejné pódium přivedl Váš tiskový tajemník – bylo to ve studentském klubu Iuridica (kde je mu dnes konec?) a měla být řeč o hudbě – Vy jste zastupoval ty, kdož ji provozují, a já ty, kdo ji pak v novinách hodnotí. Byl jste bezprostřední, měl jste osobní kouzlo a jako jeden z mála našich tehdejších populárních hudbířů také úroveň a jistou noblesu. Ani to mne však nepřivedlo do zástupu Vašich posluchačů. Celý život produkujete cosi, co bych nazval bez ironie hudebním obveselovačstvím pro dobrou náladu ve volném čase. Inu, asi mám trochu jinou představu o tom, jak a s jakou hudbu trávit svůj volný čas, ale to není Váš problém.

Když jsem tedy přemýšlel, komu poslat tento symbolický otevřený dopis – poslední z roku starého a tím vlastně i první roku nového – byl jste logicky jedinou volbou. Proč? Protože jste – ať už chcete, nebo ne – také symbol.  Symbolizujete dvě generace prožité za časů před rokem 1989 a provázíte generaci, která přišla po něm.